Text zkoumá filosofický vztah mezi pojmem struktury a celku. Autor tvrdí, že o struktuře lze uvažovat pouze tehdy, je-li chápána jako součást širšího úhrnu nebo konkrétního celku. Varuje před metodologickou chybou, kdy se badatel soustředí výhradně na strukturu a opomíjí objekt, ke kterému se vztahuje, což vede k nekontrolované selekci dat a chybným interpretacím. Hlavní kritika směřuje k tradičnímu strukturalismu, který často odmítá roli subjektu. Podle autora je však existence subjektu nezbytná pro vymezení pojmů jako okolí, prostředí či situace. Bez aktivního zapojení subjektu a jeho vědomého rozhodování o hranicích struktury se analýza míjí se skutečností. Text doplňuje, že tento problém se netýká jen humanitních věd, ale i teorie chaosu. Cílem je zdůraznit, že strukturu nelze popsat pouze z vnějšku bez reflexe záměrů a pozice pozorovatele.