Tento text kriticky rozebírá základní nedostatky kreacionismu, přičemž se zaměřuje především na jeho rigidní metafyzické předpoklady. Hlavní vadou kreacionistického myšlení je dogmatické přesvědčení o neproměnnosti stvořeného světa, které vylučuje jakoukoli odchylku od původního stavu. Autor argumentuje, že připuštění i sebemenší změny otevírá cestu k pochopení evolučních procesů, jako je vznik nových druhů nebo jejich vymírání. Dalším zásadním bodem kritiky je popírání individuální spoluúčasti organismů na jejich vlastním vývoji. Na příkladech domestikace, umělé selekce a biologického fenoménu imprintingu autor demonstruje, že živočichové disponují přirozenou mírou přizpůsobivosti a schopností učení. Text uzavírá tvrzením, že největším problémem kreacionismu není víra ve stvoření jako taková, nýbrž netolerantní lpění na neproměnnosti podstaty věcí, což vede k vědecky neudržitelnému doktrinářství.
Kreacionismus – jeho chyby
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 6. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Kreacionismus – jeho chyby
Základní vadou kreacionismu je předsudečný, takříkajíc „metafyzický“ předpoklad, že všechno je stvořeno tak, že to zůstává beze změny, tj. že se to nemůže od svého původního „stavu“ nikdy odchýlit. Pokud by kreacionisté připustili, že se stvořené skutečnosti měnit mohou, pak i sebemenší možná změna bude zajišťovat, že jednotlivé druhy, rody atd. se mohou v dlouhodobé perspektivě měnit, že některé mohou vymřít (mluvíme-li zatím jen o organismech), jiné že se mohou změnit tak, že tím vzniknou nové formy, nové druhy a nové rody, atd. – A pak tu je ještě další významný aspekt: kreacionisté popírají význam spoluúčasti individua na tom, čím se v průběhu života stává a stane, zejména to popírají jako „přírodní“ rys, ačkoli to je pro každého zcela přístupný aspekt (např. „výchova“ a „výcvik“ zvířat – i domestikovaná zvířata je zapotřebí „zacvičit“ podle lidských potřeb a měřítek; a pokud se to dělá po dlouhou sérii generací, jako tomu je v případě psa, pak je docela evidentní, že lidský „výběr“, tj. „umělá“ selekce dělá přímo divy). Ale to přece není jednostranná záležitost, to zvíře resp. ta zvířata jsou buď ochotná nebo neochotná se „přizpůsobit“, a velmi často svá mláďata už sama matka „spoluvychovává“ (ovšem někdy by to dělala špatně, a pak je třeba mláďata oddělit od matky brzo, ještě předtím, než jim může „vtisknout“ některé nesprávné způsoby chování). Ostatně už to, že v mládí vyšších živočichů zřetelně rozpoznáváme tzv. imprintační údobí, ukazuje na to, že jistá přizpůsobivost je individuím – aspoň na takovéto úrovni zcela zřetelně – vlastní. Takže uzavřeno: největší vadou kreacionismu není pevné přesvědčení o tom, že vše bylo stvořeno (tady jde spíš o to, co se tím rozumí a jak si to kdo „představuje“), nýbrž skrytá a naprosto netolerantní, hybridně doktrinářská metafyzičnost jejich myšlení, která sice skrytě, ale zcela dogmaticky trvá na neproměnnosti „podstaty“.
(Písek, 080626-3.)