Tento text zkoumá vztah mezi zjevností a skrytostí na pozadí Ježíšova výroku, že vše skryté má být vyjeveno. Autor zdůrazňuje, že toto rozlišení není redukcí reality, ale výzvou k její postupné proměně, kdy se skryté stává zjevným pro všechny. Tento proces není chápán pouze jako otázka subjektivního lidského vědomí, nýbrž jako objektivní skutečnost a zaslíbení, tedy „dobrá zpráva“. Esej nabízí významnou reinterpretaci řeckého pojmu pro pravdu, alétheia (neskrytost), a kriticky se vymezuje vůči Heideggerovu filosofickému pojetí. Zatímco Heidegger klade důraz na prosté ponechání věcí v jejich bytí, autor navrhuje aktivnější přístup: je třeba hlouběji poznat to, co je zjevné, abychom tím připravili nezbytné podmínky pro vyjevení toho, co doposud zůstává skryté. Pravda je zde nahlížena jako dynamický dějinný proces odkrývání, který má zásadní dopad na lidskou existenci, naději a vztah ke skutečnosti. Celkově text propojuje biblickou etiku s ontologickou úvahou o povaze světa.
Zjevnost a skrytost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 7. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Zjevnost a skrytost
V době, kdy se nejrozmanitější „tajná učení“ množila do nepřehlednosti a kdy se mimořádný význam připisoval „zasvěcování“, musela mít Ježíšova slova, že není nic skrytého, co by nemělo být vyjeveno, mimořádný, přímo revoluční náboj a neméně závratné důsledky. Především je tu podrženo rozlišení mezi tím, co je „zjevné“, a tím, co je „skryto“; nejde o žádnou redukci na jedno nebo na druhé, ani o podcenění či zanedbávání jednoho či druhého. Mezi obojím je rozdíl, ale tento rozdíl má být postupně překlenován, zmírňován, proměňován: skryté má být vyjevováno a tudíž stát se (postupně se stávat) zjevným. O tom, komu se skryté má stávat zjevným, není žádná zmínka; proto musíme mít za to, že všem vůbec, tedy obecně, všeobecně. Celou záležitost musíme chápat komplexněji, než býváme zvyklí; především nesmíme mít na mysli jen lidskou subjektivitu. Skrytost nemusí být skrytostí jen pro nás, eventuelně pro někoho vůbec, nýbrž může jít o skrytost skutečnou. Právě tak zjevnost nemusí znamenat jen to, že si ji my uvědomujeme, nebo že si ji uvědomuje vůbec někdo, ale může to být zjevnost nezávislá na tom, zda si jí někdo povšimne. Jde o skutečnost, nikoli o uvědomění, o vědomí skutečnosti: to, že skryté má být zjeveno, je vlastně zaslíbení, je to „dobrá zpráva“. Znamená to možná zároveň rozdělení lidí na ty, kteří se tohoto vyjevování obávají nebo přímo hrozí, a na ty, pro které je tou hlavní nebo i jedinou nadějí. Jistě nám napadá, že tu jde především o Pravdu; pozoruhodné však je, že tu +máme zároveň významný pokus o reinterpretaci řeckého termínu pro „pravdu“, totiž ALÉTHEIA, což znamená právě „neskrytost“. Ukazuje to směrem zcela odlišným, než o jaký se pokouší ve své interpretaci Heidegger. Nejde o to, poznat to, co jest, tak, jak tj., a nic na tom neměnit, nechat to jen být takové, jaké tj. Jde o něco velmi odlišného: je třeba poznat to, co je zjevné, abychom tím připravili vše nezbytné k tomu, aby se vyjevilo i to, co je skryté.
(Písek, 080701-4.)