Tento text se zabývá interpretací Logion 5 z Tomášova evangelia, které rozlišuje mezi tím, co je „před naší tváří“ (zjevné smyslům), a tím, co zůstává skryté. Autor zdůrazňuje, že smyslové vnímání nesmí být opomíjeno, neboť právě skrze něj se otevírá cesta k pochopení hlubšího smyslu skutečnosti. Hlavním tématem je redefinice eschatologie, kterou autor vymaňuje z tradičního pojetí jako události na konci dějin. Navrhuje místo toho „eschatologii zbavenou pověrečnosti“, jež spočívá v důvěře v pravdu, která se vyjevuje neustále v přítomnosti a v rámci dějin. Zjevování pravdy, práva a spravedlnosti není vnímáno jako pouhý budoucí slib, ale jako aktuální výzva a etický závazek pro člověka, aby k tomuto procesu aktivně přispíval. Text tak transformuje eschatologické očekávání v dějinný úkol odhalování nezjevného prostřednictvím přítomného a viditelného světa.
Předmětnost a zjevnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 7. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Předmětnost a zjevnost
Tzv. Tomášovo evangelium (logion 5) velmi zřetelně rozlišuje mezi tím, co je „před naší tváří“, a tím, co je před naší tváří skryto, a poukazuje k tomu, jak je třeba to, co je před naší tváří, poznat, aby nám díky tomu mohlo být vyjeveno to, co je (před naší tváří) skryto. Dalo by se říci, že to je jeden z nejstarších dokladů rozpoznání toho, jak nestačí soustřeďovat se pouze na to, co je „před tváří“, tj. „před očima“ (nebo „před ušima“ apod.), tj. co je přístupné běžnému smyslovém vnímání, ale jak je nezbytné se dopátrat smyslu toho, co je před naší tváří. Nejde však o odvracení pozornosti od toho, co nám poskytují smysly, nýbrž je třeba to mít ve vážnosti, neboť jinak přístup k tomu, co je skryto za tím, co je vidět a slyšet atd., je zatarasen, zavalen. To je jedna stránka věci; a druhá je neméně důležitá: není nic, co by mělo nebo mohlo zůstat skryto; všechno se musí a má zjevit, všechno bude zjeveno a zjevno – a to právě přes to, co je „před tváří“ (tedy tímto prostřednictvím), nikoli jinými cestami. To je vlastně teze původně „eschatologická“, jak říkají theologové, ale je otázka, zda smíme takový eschatologický odklad ve svých představách prodlužovat takřka donekonečna, přesněji – v duchu eschatologií – až do „posledního dne“. Možná, že něco (snad dokonce jenom něco málo) z toho, co je zatím skryto, nebude odhaleno a zjeveno strašně dlouho, možná až „do posledních dnů“– nebo téměř „nikdy“ (řekl bych, že to bude záležet spíš na lidských schopnostech vyvarovat se těch nejstrašnějších katastrof a těm menším navzdory přežít aspoň tak, aby zkoumání „nezjevného“ mohlo pokračovat); ale smysl oné „eschatologie“ spočívá právě naopak v tom, že se to všechno má a musí aspoň začít vyjevovat už nyní, v této přítomnosti, a že to vyjevování musí pokračovat v každé přítomnosti další, jak k ní dojde a jak se stane (dočasně tou „právě aktuální přítomností“). Poukaz k budoucnosti, v níž má být vyjeveno, zjeveno ještě víc než právě nyní, je závazkem, nikoli pouhým slibem, jehož naplnění se bude stále víc protahovat. Eschatologie zbavená pověrečnosti se stává důvěrou v Pravdu, která přichází a které v tom nikdo nemůže natrvalo zabránit. Správě interpretovaná eschatologie neklade eschaton až na konec dnů (na konec dějin, tedy vlastně mimo dějiny), ale naopak zaslibuje, že se pravda bude ukazovat a vyjevovat, že bude vítězit v dějinách a tedy dějinně, v čase a nikoli mimo čas a až po skončení času. Zjevnost všeho „pravého“, pravdy, práva, spravedlnosti atd. je zaslíbena již do našich dnů, a je nám nejen zaslíbením, ale je výzvou, abychom k té zjevnosti nějak sami přispěli, abychom na tom „vyjevování“ také sami aspoň trochu zapracovali.
(Písek, 080705-1.)