Text pojednává o Whiteheadově pohledu na vztah mezi atomy a fenoménem života. Whitehead zdůraznil, že k pochopení organismů je nezbytné porozumět chování jejich atomárních složek, zejména pak elektronů. Podle jeho hypotézy se elektrony v živém těle pohybují odlišně než v neživé hmotě, přičemž se přizpůsobují celkovému 'plánu těla'. Autor textu na tyto Whiteheadovy úvahy navazuje a dále je rozšiřuje. Zatímco Whitehead se soustředil primárně na elektrony, autor naznačuje, že díky obrovské vnitřní složitosti mohou specifické chování vykazovat i atomová jádra a subjaderné částice. Tento 'jiný' způsob vnitřního chování hmoty, ovlivněný biologickým kontextem a sahající možná až na úroveň superstrun, by mohl být klíčem k vysvětlení toho, jak se shluk atomů stává živou bytostí. Text tak vybízí k hlubšímu zkoumání vztahu mezi mikrofyzikální realitou a biologií, kde jsou vnější projevy částic provázány s jejich niternou dynamikou v rámci organismu.
Atomy a jejich „chování“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 7. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Atomy a jejich „chování“
Whitehead asi jako první poukázal na to, že pro porozumění životu (jakožto fenoménu) potřebujeme porozumět tomu, jak se „chovají“ atomy, z nichž je organické tělo „složeno“. Byl si vědom toho (a byl si tím na tehdejší úrovni fyzikálních znalostí jist), že samy atomy, tj. jejich „jádra“, se nemohou v žádném případě „chovat“ tak, abychom z toho mohli usuzovat na „chování“ celého organického těla. Proto mluví hned o „chování“ elektronů, neboť jen elektrony jsou schopny „své“ atomy opouštět, vyměňovat si svá místo s jinými elektrony a vůbec se pohybovat po celém těle (a ovšem i mimo ně) takovou rychlostí a tak málo kontrolovatelnými směry, že by to na chování celého organismu mohlo mít nějaký vliv. A právě proto říká, že elektrony se pohybují velkými rychlostmi všemi směry a velkými rychlostmi, ale že se zřejmě (je to hypotéza, rozumí se jeho hypotéza!) v živém těle pohybují jinak než mimo živé tělo. A právě tento „jiný“ způsob toho, jak se pohybují, se mu zdá být vhodný k tomu, jak vysvětlit chování organismu. Přitom se zmiňuje o „plánu“ živého těla, jemuž se jejich pochyb může, resp. musí nějak přizpůsobovat. – Pochopitelně nemohu leč považovat tento Whiteheadův krok pouze za první krok k novému chápání toho, jak je vůbec možná, aby se nějaké množství atomů a jejich molekul mohlo dohromady začít chovat tak, že tomu pak lidé říkají „život“, „živá bytost“. Tenkrát Whiteheadovi ovšem ještě nenapadlo (nemohlo ani napadnout), že dokonce i atomová jádra se mohou „chovat“ odlišně, protože jsou „uvnitř“ značně složitá a protože díky této obrovské složitosti mohou mít třeba značný vliv i na chování elektronů, takže to nemusí všechno záviset jen na elektronech a na tom, jak se „přizpůsobují“ onomu Whiteheadem zmíněnému „plánu těla“. Onen „plán těla“ může mít totiž významné vztahy nejen k vnějšně rozpoznatelným „složkám“ jádra a k tomu, jak se „chovají“ uvnitř atomového jádra, ale také k nitru atomu, nitru těchto subjaderných složek atd. – nakonec třeba až k „nitru“ superstrun (či „substrun“), a nejen k jejich „chování“ navenek.
(Písek, 080705–4.)