Tento text se hluboce zabývá vnitřní strukturou vědomí, přičemž se zaměřuje především na vztah mezi prožíváním jakožto samotným aktem a tím, co je v tomto aktu prožíváno. Autor vychází z teze, že vědomí je charakterizováno jako výkonný akt a zároveň jako bytostná zaměřenost k něčemu vnějšímu, co už není součástí tohoto výkonu, tedy jako intencionalita. Ačkoli je každý vědomý akt ze své podstaty prožíván, neznamená to ještě automaticky jeho reflexivní uvědomění, k němuž dochází až skrze následné akty reflexe. Studie důsledně analyzuje ontologický rozdíl mezi aktem vědomí a jeho intencionálním předmětem, přičemž zdůrazňuje, že to, k čemu se subjekt vztahuje, nikdy nesplývá se samotným procesem prožívání. Hlavní filosofickou otázkou práce zůstává, zda může být samotný intencionální vztah prožíván bez nutnosti reflexe. Text dále vymezuje kritickou hranici mezi pouhým nevědomým děním a prožívaným děním, čímž přispívá k fenomenologii vědomého života a hlubšímu pochopení vztahu mezi subjektem a světem.
Prožívání a prožívané
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 7. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Prožívání a prožívané
Prakticky všechny druhy, typy a úrovně vědomí jsou charakteristické něčím, co není každému hned a nahlédnutelně patrno a co muselo být teprve za určitých předpokladů a okolností objeveno: vědomí je jednak výkon, akt, jednak zaměřenost k něčemu dalšímu, co už není součástí tohoto výkonu ani aktu. Obvykle se o tom mluví (většinou ne zcela upřesněně) jako o tzv. intencionalitě, ale pouze ve vztahu s vědomím (tedy jako intencionalitě vědomí, myšlení, představování atd.), zatímco ve skutečnosti jde o fenomén mnohem širší, vlastně univerzální (a tedy kosmický). Nicméně na tomto místě nám vskutku půjde jen o vědomí, ovšem jen o jednu stránku vědomí, kdy můžeme opravdu mluvit o „prožívání“. Vědomí jakožto výkon (akt) nejen „může“ být prožívání, ale eo ipso jako akt prožíváno je. To však ještě neznamená, že o sobě ví, tj. že si svou aktivitou, své prožívání této aktivity, také uvědomuje, tj. že si je samo sebe vědomo (k tomu dochází až v praereflexi a v reflexi). Ve chvíli, kdy si subjekt určitého aktu vědomí tento svůj akt uvědomuje (tj. kdy se k němu v reflexi vztahuje), je toto uvědomování (tento akt) opět výkonem vědomí (tj. vědomého subjektu), ale tento nový akt (akt reflexe) nesplývá s oním dřívějším aktem, který je v tomto aktu reflexe uvědomován a míněn. Ovšem tak tomu bylo už také v aktu předchozím, tj. také tento „původní“ resp. prvotní akt vědomí se nutně vztahoval k něčemu, s čím nesplýval. A byl-li tento prvotní akt prožíván (a to nutně musel být, byl-li vykonáván), to, k čemu se vztahoval, nebylo součástí výkonu samého, nebylo a nemohlo být součástí ani složkou prožívání samého. Takže vlastním problémem toho, jak vůbec může být akt vědomí prožíván, je přesné odlišení prožívání tohoto aktu a onen vztah k něčemu, co zůstává mimo sám akt: je nebo může být také tento vztah (tj. intencionální vztah) nějak (ještě bez reflexe, tj. bez dalšího aktu) prožíván? Tady jde především o upřesnění toho, jak chápeme a vymezíme samo „prožívání“. Pokud onu pomyslnou hranici odlišení povedeme mezi děním a prožívání dění, pak v případě vědomí takové ještě neprožívané dění není vědomím: něco se děje, ale my si toho nejsme vědomi.
(Písek, 080717-1.)