Tento text zkoumá ontologickou povahu primordiálních událostí, zejména jejich vznik a vnitřní časové vymezení. Autor vychází z teze, že žádná událost nevzniká sama od sebe ani není přímým produktem jiné události, což činí původ pravých událostí zásadním kosmologickým problémem. Každá událost disponuje vlastním časem a skrytým potenciálem k sebetranscendenci. Tato schopnost překročit vlastní omezení naznačuje, že události nejsou absolutně determinovány, ale čelí volbě mezi zánikem a transformací prostřednictvím zapojení do širšího celku. Jako názorný příklad jsou analyzovány virtuální částice, které se mohou proměnit v částice reálné, pokud naleznou vhodné okolnosti pro interakci v rámci univerza. Tímto zapojením překonávají termín svého nezbytného zániku a podílejí se na dějích vyšší úrovně. Autor dochází k závěru, že tento ontologický princip pravděpodobně formuje realitu i na nejzákladnějších subatomárních úrovních, jako jsou superstruny, přičemž zdůrazňuje význam souhry mezi okolnostmi a aktivním přesahem v procesu vzniku skutečného bytí.