Tento text se zabývá ontologickou koncepcí subjektivity, kterou autor vztahuje na všechny úrovně skutečnosti, od nejnižších částic až po komplexní organismy. Autor vychází z předpokladu, že skutečnost je tvořena aktivními subjekty nadanými reaktibilitou, která se projevuje v různém rozsahu a jemnosti. Zásadním tvrzením je, že i ty nejjednodušší subjekty mají svou strukturovanou niternost, v níž si utvářejí obraz okolí a transformují jej ve své vlastní „osvětí“. Tato myšlenka navazuje na koncepty jako Umwelt von Uexküllovy školy či Husserlův Lebenswelt. Klíčovým prvkem úvahy je striktní odlišení subjektivity od vědomí. Subjektivitu je třeba přiznat i jsoucnům na subatomární úrovni, aniž by jim bylo automaticky přisuzováno vědomí. Reaktibilita těchto subjektů není striktně deterministická, ale obsahuje „místa volby“, kde se kauzalita větví. Text tak vyzývá k přehodnocení vědeckých předsudků, které niternost nejnižších subjektů apriorně vylučují, a k uznání aktivní role subjektu v procesu ustavování reality.
Subjektivita bez „vědomí“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 7. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Subjektivita bez „vědomí“
Musíme-li předpokládat, že veškerá skutečnost je vytvářena a udržována aktivními subjekty (nejrůznějších druhů a úrovní), a to za předpokladu, že tyto subjekty nejsou jen schopny aktivity, nýbrž že jsou obdařeny také reaktibilitou, pak musíme nutně předpokládat také to, že úroveň jejich reaktibility je rovněž různá, např. že má nestejný „záběr“ či rozsah, různě vysoký „práh“, eventuelně hrubý či jemný „rastr“ (což jsou termíny J.B.Kozáka z posledního období jeho filosofování). Pro nás z toho zejména vyplývá, že musíme předpokládat něco, co bylo z údajně „vědeckých“ důvodů vždycky předem zcela vylučováno, totiž že i ty velmi nízké, dokonce nejnižší „subjekty“ mají své – strukturované ! – nitro, svou „niternost“ (v Leibnizově smyslu), v jejímž „rámci“ si vytvářejí a vždy do jisté míry integrují něco jako svůj vlastní obraz svého „okolí“. Díky tomuto „obrazu“ si svůj vztah k tomuto „okolí“ přetvářejí a vytvářejí v něco, co můžeme s jistými obtížemi, protože z distance, interpretovat jako jejich „osvětí“. Jde tu vlastně o jakési rozšíření a důslednější dopracování oné starší koncepce (resp. jako jakéhosi jejího jádra), jak ji známe jako Umwelt či Eigenwelt von Uexküllovy školy nebo jako Lebenswelt (původně Naturwelt) fenomenologie Husserlovy. Vezmeme-li zmíněné vážně, musíme připustit něco jako „subjektivitu“ i v případě přejivých jsoucen, a to až i na tu nejnižší úroveň (atomů, subjaderních částic, kvant, možná oněch problematických „substrun“, lépe než „superstrun“). A proto musíme také rozlišovat mezi subjektivitou a vědomím; nemůžeme automaticky přisuzovat vědomí všude tam, kde jde o schopnost reagovat, jestliže uvážíme, že sama reaktibilita není přísně deterministická, ale že má vždycky někde „místa volby“, na nichž se ona eventuelně (či spíše předsudečně předpokládaná) kauzalita najednou dělí či větví.
(Písek, 080719-4.)