Text se zabývá vztahem mezi sofistikou a filosofií, přičemž sofistiku definuje jako specifickou formu antifilosofičnosti. Ačkoliv sofistika využívá nejnáročnější prostředky filosofického myšlení, odmítá základní předpoklad pravé filosofie, kterým je úcta k absolutní Pravdě a ochota jí sloužit. Autor připomíná pythagorejskou tradici, podle níž filosof Pravdu nevlastní, nýbrž je jí sám veden prostřednictvím vztahu FILIA. Pravda zde není chápána jako jsoucno či pouhá shoda se skutečností (adaequatio), ale jako autonomní norma a kritérium sebe samé. Sofistika je pak popsána jako nebezpečná vnějšková nápodoba, která si osvojuje technickou dokonalost filosofického diskurzu, ale postrádá vnitřní etický závazek. Zapomnění na tuto vazbu k Pravdě vede k deklasování filosofie na pouhou imitaci. Nejnebezpečnější formou sofistiky je právě ta, která se pravé filosofii nejvíce podobá, ale postrádá její bytostné určení a oddanost vyššímu principu.
Sofistika a filosofie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 7. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Sofistika a filosofie
Sofistika představuje zvláštní, velmi zajímavou formu antifilosofičnosti, která využívá všech i nejnáročnějších prostředků filosofického myšlení, ale odmítá nebo aspoň zpochybňuje právě ten nejzákladnější předpoklad a tak říkajíc bytostné povolání a poslání pravé filosofie, totiž respekt k naprosté Pravdě a ochotu jen jí napomáhat k vítězství (tj. snad lépe k vítězení, neboť vždycky jde a půjde o její prosazování uprostřed konkrétních situací, a tedy o „kompromisy se skutečností“, s tím, co je vždy také spolu-dáno a co si nelze volit ani vybírat); také to můžeme říci termínem Kralických: ochotu k „rytěřování“. Prastará myšlenka, připisovaná Pythagorovi, spočívá v základech jména ,filosofie‘ a ,filosof‘: filosof není ten, kdo Pravdu „má“, ale jenom ten, koho „má“ Pravda sama, tj. kdo se jí celoživotně oddal způsobem, který byl kdysi pojmenován jako FILIA. (K tomu náleží také velmi ostré vědomí, že není žádného kritéria ani žádné normy vně Pravdy, ale že Pravda je normou či kritériem sebe samé, a řečeno způsobem, jakého jsme právě před chvílí užili, že jedině Pravda „má“ sebe samu, ale nikdo jiný a nic jiného ji nemá a mít nemůže, leč když se k němu Pravda sama přihlásí a přizná.) Filosofie sklouzává do sofisticky přesně tou měrou, kterou zapomínána svou vázanost na Pravdu (která pochopitelně není „dána“ ničím jsoucím, a už nejméně nějakým „připodobněním“, „přistejněním“ (adaequatio) tomu, co“jest“. Právě proto o Pravdě nelze říci, že „jest“, že je „jsoucnem“, což však neznamená, že prostě vůbec „není“, že je „ničím“. Zapomenout na Pravdu nebo ji dokonce popírat znamená konec filosofie pravé filosofie, ORTHÉ FILOSOFIA, a její deklasování na pouhou vnějškovou nápodobu. A tak jako je nejúčinnější lží ta, které se dokáže nejvíc pravdě (pravdivému výroku, soudu, názoru, postoji, aktu, životu atd.) podobat, tak je nej účinnější a také nejnebezpečnější sofistikou ta, která se nejlepším a technicky nejdokonalejším způsobem dokáže osvojit vše ostatní z „pravé“ filosofie, ovšem s výjimkou onoho posledního respektu k Pravdě samé.
(Písek, 080726-2.)