Text se zabývá filosofickým rozborem pojmu „virtualita“ a kritizuje jeho běžné české ekvivalenty, jako jsou možnost či potencialita. Autor poukazuje na to, že tyto termíny v moderním pojetí ztratily vazbu na aktivitu a hybnost, čímž zkreslují původní Aristotelův pojem dynamis. Místo toho navrhuje chápat virtualitu jako schopnost či vnitřní sílu, což vyžaduje uznání nepředmětné povahy niternosti. Úvaha se zaměřuje na proces přechodu mezi čistou nepředmětností, přicházejícími výzvami a následným uskutečněním události v rámci konkrétní budosti (kairos). Text reflektuje historický posun v chápání pohybu a aktivního principu, který byl dříve spojován s duší, zatímco v současné vědě a psychologii je tento rozměr opomíjen. Cílem je nově vymezit vztah mezi virtualitou a skutečností, aby se předešlo nežádoucí objektivaci vnitřních procesů a lépe se postihla dynamika vzniku událostí.
Virtualita
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 7. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Virtualita
Nabídka překladu a objasnění slova „virtualita“ ve Wikipedii je následující: možnost, schopnost, potencialita, vnitřní síla. (Jinde je potencialita resp. možnost vyložena jako uskutečnitelnost.) V teoretické fyzice se ovšem mluví o virtuálních částicích (nebo virtuálních kvantech) jako o virtuální skutečnosti (nikoli jako o možné skutečnosti); navíc slovo „možnost“ (už latinské potentia) je vnitřně sporné svým významem, je to pseudo-pojem. (Je to zkreslení aristotelského pojmu DYNAMIS, který je sám dost problematický.) „Uskutečnitelnost“ však míří správným směrem, neboť počítá s aktivitou uskutečňování, tj. se „skutky“ nějakého aktivního subjektu. Tuto přednost má překlad „schopnost“, protože musí jít nutně o „něčí“ schopnost. A velmi dobrý je poukaz na „niternost“ v překladu „vnitřní síla“, ovšem až na tu „sílu“, která svádí k objektivaci (ke zpředmětňování), pokud náležitě nezdůrazníme nepředmětnou povahu „niternosti“. Takové zdůraznění je naprosto nezbytné, protože tradičně je „nitro“ chápáno jako něco, k čemu se můžeme dostat zvenčí tím, že vnějšek nějak narušíme, např. řezem (rozříznutím, přeseknutím, přelomením atd.), čím to, co bylo „uvnitř“, se ocitne na povrchu a stane se tak rovněž „vnějším“. Abychom se těmto problémům když ne vyhnuli, tedy aspoň jim čelili, musíme se pokusit nějak pojmou a vymezit vztah mezi „budostí“ určité události a jejími „možnostmi“, její „virtualitou“. To si vyžádá dost myšlenkové práce, při které se budeme muset soustředit na moment či fázi přechodu mezi vlastní ryzí nepředmětností, jejím adresným „přicházením“ v podobě „výzev“, a posléze přivlastňováním určité termínované budoucnosti (KAIROS) do rámce „budosti“ určité (konkrétní) pravé události. V dnešní době (ostatně už poměrně dávno) nenese slovo „možnost“ vůbec žádnou konotaci, vztahující se k hybnosti ani aktivitě; už to je dokladem toho, že už dávno nevíme, co to pro Aristotela byla DYNAMIS. Na druhé straně je nám rovněž cizí nebo aspoň neprůhledná myšlenka, že by něco aktivního, hybného, hybnost vyvolávajícího a hybností vládnoucího mohlo být v procesu pohybu samém. Kdysi ve starověku a prakticky po celý středověk měla tuto funkci měla tuto funkci „duše“; dnes už s „duší“ nepočítá ani psychologie (místo toho mluví o „duševních jevech“).
(Písek, 080731-1.)