Text analyzuje povahu lidského aktu a myšlení se zaměřením na koncept intence a její neodmyslitelné „tápavosti“. Autor rozlišuje mezi prostým sebeuskutečňováním události a výkonem akce, která směřuje k sebepřekročení. Každá akce je v základu tápavá, tedy prováděná „nazdařbůh“, což jí umožňuje navázat vztah k neznámému a cizímu. Tato tápavost není jen nedostatkem jasnosti, ale konstitutivním prvkem intencionality, který bývá v tradičním pojetí vědomí opomíjen. Skrze proces tápání a následné zaznamenání zkušenosti se subjekt učí využívat původně nahodilé interakce k dosažení neurčitých cílů. Studie argumentuje, že intencionalitu nelze plně pochopit bez uznání této tápavé složky, která předchází vědomému rozvrhování. Intence je tak představena jako dynamické směřování do neurčita, které skrze vlastní výkon a paměť postupně formuje smysl jednání. Tento přístup rozšiřuje chápání myšlení za hranice pouhé reprezentace směrem k ontologii události.
Intence aktu (myšlení) a jeho tápavost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 8. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Intence aktu (myšlení) a jeho tápavost
Každý akt (každá akce) je jednak děním (pochopitelně nikoli samostatným dějícím se celkem, ale je výkonem subjektu-události, který je tudíž subjektem oné akce), ale je děním, jehož cílem není sebeuskutečnění, ale sebepřekročení. Musíme tedy rozlišovat směřování samotného událostního dění, které vykonává a tím uskutečňuje samo sebe, od směřování z tohoto dění se jakoby oddělující ho výkonu akce, která cílí k něčemu jinému, dalšímu, přičemž toto další nemusí být předem plně rozpoznáno ani rozvrženo, ale může jakoby tápat. V tom smyslu každá akce je původně nebo – později – aspoň zčásti tápavá, je to „akce nazdařbůh“ (jak o tom kdysi psal Jennings, „at random“, německy „aufs Geratewohl“). Kdyby ovšem všechny akce musely vždycky a ve všem znovu a znovu tápat, ztratila by právě ta zdánlivě pouhá tápavost veškerý smysl. Ze zkušenosti však dobře víme, že smysl tápavosti je nějak se vztáhnout k něčemu „jinému“, odlišnému, cizímu, dosud neznámému, a nějak to zaznamenat, zapamatovat si to, a také toho napříště využít. Využít k čemu? Když ještě tápavá akce nedosáhla svého neurčitého resp. předem neurčeného cíle, nemůže být nikterak „míněno“ ani „rozvrhováno“ nic, co by takový „cíl“ jakkoli, byť sebe nedokonaleji, mohlo sledovat. Jakýsi náznak směřování tu nepochybně nacházíme, ale je to zamíření do neurčita (to je právě velký rozdíl od toho sebeuskutečňování události jako celku). Proto musíme náležitě rozlišovat mezi pouhým „směřováním“, vyznačujícím se více nebo méně určitou tendencí, trendem či spádem na jedné straně, a směřováním, které v sobě má neoddělitelnou a neodmyslitelnou složku tápavosti a tedy „nahodilosti“, na straně druhé. Když tedy budeme mluvit o „intenci“, budeme mít vždycky na mysli tuto obvykle přehlíženou a zanedbávanou „složku“ tápavosti, bez které se nikdy nemůžeme obejít, budeme-li chtít co nejlépe pochopit onu „intencionalitu“, kterou jsme si uvykli připisovat pouze vědomí a zejména myšlení.
(Písek, 080801-1.)