Tento text analyzuje koncept „božského prostředí“ u Pierra Teilharda de Chardina v kontextu antické filosofie. Autor poukazuje na souvislost s presokratickou myšlenkou „to periechon“ – tedy toho, co nás obklopuje a objímá a co má rozumnou a božskou povahu. Zatímco Teilhard tento koncept rozvíjí a radikalizuje, text upozorňuje na rizika spojená s touto interpretací. Kritika se zaměřuje především na Teilhardovo pojetí mystické zkušenosti, v níž jedinec ztrácí pevnou půdu pod nohama v „božském oceánu“. Podle autora tento stav vede k absenci jakéhokoli vnitřního opěrného bodu pro vlastní činnost, čímž se Teilhardova vize vzdaluje původní rovnováze. Studie tak zkoumá napětí mezi pohlcením božstvím a zachováním lidské aktivity, přičemž reflektuje autorovy obavy z přílišné mystické radikalizace, která může oslabit subjektivitu a schopnost jednat v rámci světa.
Božské prostředí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 8. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Božské prostředí
Když Teilhard de Chardin píše o „božském prostředí“, navazuje tím – aniž to říká – na starou řeckou myšlenku, kterou najdeme hned u několika presokratiků, totiž že to, čím jsme obklopováni a dokonce objímáni, je „rozumné“ a má „božskou povahu“ „TO PERIECHON = to oklopující a objímající). Ovšem Teilhard jde mnohem dál než Řekové, ale jeho zdánlivá radikalizace na něco důležitého zapomíná. Teilhard dává sice v této souvislosti slovo „mystik“ do uvozovek, ale není to – jak se obávám – moc platné: když dává důraz na „mystikův“ silný pocit, „jak ztrácí veškerou půdu pod nohama v božském oceánu, takže ve vlastním nitru nemá nakonec žádný počáteční opěrný bod pro svou činnost“ (Chuť žít, Pha 1970, s. 8).
(Písek, 080801-3.)