Tento text se zabývá konceptem „nepředmětných výzev“, které autor spojuje s vitálností a morálním životem v kontextu díla Emanuela Rádla. Ústřední myšlenkou je, že morální zákony, jako je spravedlnost, čest či láska, sice procházejí lidskou soudností, ale nejsou v nás, nýbrž existují „pro nás“ jako výzvy, které nás přesahují. Autor kritizuje hluboce zakořeněnou tendenci ke zpředmětňování skutečnosti, kdy je vše vnímáno buď jako vnější objekt, nebo jako zpředmětněný duševní jev. Přestože k pochopení těchto hodnot musíme využít vlastní rozum a svědomí, neznamená to, že jsou hodnoty pouze subjektivními produkty. Text rovněž obhajuje Rádla před nařčením z iracionalismu, které vznesl František Krejčí. Autor dovozuje, že racionální usuzování o nepředmětných skutečnostech je nezbytným nástrojem k uchopení pravdy, která není pouhou věcí (res), ale mravním příkazem. Cílem je ukázat, že nepředmětná skutečnost tvoří základní rámec lidské existence, k němuž musíme přistupovat s plnou odpovědností.
Výzvy nepředmětné
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 8. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Výzvy nepředmětné
Když mluvím o „nepředmětných výzvách“, mám na mysli to, co je společné pro „vitálnost“ i pro „morální život“, jak o tom píše Rádl v Útěše. Na lidské úrovni je tomu vskutku tak, jak Rádl říká, totiž že morální zákony (jmenuje lásku, důvěru, spravedlnost, čest – viz: 0613, str. 11) „procházejí sice naší soudností, ale jsou mimo nás nebo nad námi jako přikázání“, a dodává: „kdo nepochopí, že mravní zákon není v nás, nýbrž je pro nás, pro toho morální svět je uzamčen sedmery zámky“. To je přesně to, co mám na mysli já, když kritizuji onu po staletí a vlastně tisíciletí trvající tendenci všechno, co míníme, „zpředmětňovat“, a to buď tak, že to „předmětné“ je zcela mimo nás, „před“ námi jako „předmět“, jako „věc“ (res, odtud realita, pokud možno „objektivní realita“), anebo tak, že to je – rovněž „před“ námi, takže to pozorujeme jako vnější pozorovatelé – něco subjektivního, co však ihned zase zpředmětňujeme jako jakýsi „duševní jev“, tedy znovu jako něco „objektivně subjektivního“. – Pochopitelně platí, že třeba spravedlnost nebo láska nebo pravda „procházejí“ naším vědomím, a navíc naší „soudností“, tj. musíme je pochopit, nějak jim rozumět, a to můžeme jen svou vlastní myslí, svým rozumem, svým usuzováním. Ale to, že se musíme snažit o tom uvažovat a posuzovat to „na své vlastní vědomí a svědomí“, vůbec neznamená, že to naše vědomí a svědomí je posledním rozhodčím, že je tím nejvyšším arbiterem, takže cokoli takto posoudíme a pochopíme, zůstává plně v mezích naší subjektivity. Z toho ovšem zřetelně vyplývá, že Rádlovým úmyslem vůbec není to, z čeho ho již před mnoha lety podezíral František Krejčí (ve Filosofii přítomnosti), totiž že Rádl je ovlivněn ruskými mysliteli a že je vlastně intuitivista a ergo iracionalista. V takovém případě by totiž žádné náležité zdůvodňování ani soudné usuzování nebylo možné, nemohlo by nikoho pře-svědčovat, ale jenom pře-mlouvat, „ukecávat“, tj. „působit na jeho subjektivitu“, ale nemohlo by se dostat k „věci samé“, totiž k té, která „není vůbec žádnou věcí“, tj. není žádnou „věcnou skutečností“ (res), žádným před-mětem (objektem). – Zbývá jen dodat, že si mnoho nepomůžeme, když místo „před“ řekneme „nad“; to „pro nás“ je jistě vhodnější než „nad námi“.
(Písek, 080809-1.)