Tento text se kriticky zabývá pojetím dějin jako „absolutní skutečnosti“ v myšlení Josého Ortegy y Gasseta. Ortega oceňuje doktrináře za to, že objevili dějinnost jako jedinou realitu člověka, a staví se proti racionalismu, který minulost popírá. Autor textu však tuto tezi zpochybňuje a poukazuje na její nedomyšlenost. Argumentuje, že k integraci minulosti je nezbytný subjekt, který z ní selektivně vybírá. Dějiny nejsou jedinou stránkou lidské skutečnosti; jejich nezbytným předpokladem je jedinečný člověk a jeho vědomí. Bez zprostředkování subjektem by dějiny nebyly dějinami, ale pouze nezúčastněným procesem, podobným lavině. Člověk je sice do dějin zasazen, ale jeho existence se na ně neredukuje. Stejně jako autor odmítá absolutizaci přírody, odmítá i absolutizaci dějin, neboť dějiny nemají vlastní subjektivitu a nemohou se dít samy o sobě bez lidského přičinění a vědomého rozhodování jednotlivců.
Dějiny jako „absolutno“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 8. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Dějiny jako „absolutno“
Ortega y Gasset velmi pozitivně oceňuje u tzv. doktrinářů (jako je Guizot) nejen jejich racionalitu a intelektuální styl (mluví dokonce o „nečekané rozkoši“ při studiu jejich textů), ale zejména to, že „jako první objevují dějinnost jako skutečné absolutno“ (7050, s. 25). Pochvaluje si to, a sám říká: „Dějiny jsou skutečností člověka. Člověk nemá jinou.“ Ale hned si to usnadňuje zase tím, že proti tomuto stanovisko vidí stát je „lymfatický racionalismus“ encyklopedistů a revolucionářů, kteří minulost (lépe, protože přesněji by bylo v této souvislosti říci „dění“ nebo „dějiny“) „popírají“. Minulost to podle něho není proto, abychom ji popírali, nýbrž abychom ji integrovali (dtto). To je ovšem stanovisko nedomyšlené a proto nedržitelné. Právě integrovat minulost je možno jen tam, kde tu je nějaký „subjekt“, který z minulosti něco vybírá, aby to integroval a něco jiného je „nechal být“ nebo dokonce přímo zavrhl (neboť nikdy nikdo nemůže integrovat celou minulost – právě proto je možno o minulosti mluvit jako o tom, co „minulo“ a co už není). Dějiny proto nejsou jedinou skutečností člověka (nebo přesněji: nejsou jedinou stránkou skutečnosti člověka), ale vedle dějin je tu vždycky také člověk sám, a to individuální, jedinečný člověk jako podmínka a předpoklad dějin a dějinnosti. Bez člověka (bez lidí a bez zprostředkování jejich vědomím) by nebyly dějiny ničím, prostě by jich nebylo. Dějiny proto nejsou žádné „absolutno“, nejsou žádná „poslední skutečnost“ – člověk jistě je „zasazen do dějin“ (tak, jako je „zasazen“ do světa), ale jeho skutečnost se neredukuje na dějiny, ani nemůže být z dějin beze zbytku odvozována. Člověk není jen „zasazen“ do dějin ve smyslu ponořenosti do dějin, člověk je sice proudem dějin jednak nesen, jednak strhován, ale může v tomto proudu plovat, může ze všech sil plovat proti proudu, může si dokonce pomáhat i nějakými prostředky, aby jeho úsilí nebyl tak zcela marné (podobně jako si může do řeky vzít člun a k němu veslo). Tak jako jsem kdysi musel kriticky odmítnout Kosíkovu formulaci, že takovou poslední, absolutní skutečností je „příroda“, musí odmítnou i tezi, že takovou poslední, absolutní skutečností jsou dějiny. Dějiny nejsou subjekt, nemohou se dít samy, bez subjektů (to by přestaly být dějinami a staly by se pouhým procesem, jak je třeba lavina sněhu nebo kamení. Labina nepotřebuje, aby se „odehrávala“ prostřednictvím subjektů, ale dějiny se bez prostřednictví subjektů a jejich vědomí neobejdou.
(Písek, 080823-1.)