Tato úvaha vychází z citátu španělského filosofa Josého Ortegy y Gasseta o národech žijících s „poskvrněným svědomím“ ve věci vlády a poslušnosti. Autor tento koncept aplikuje na české dějiny, konkrétně na období husitství a jeho následky. Husitské hnutí, jež původně usilovalo o hlubokou reformu církevního i světského života, se podle autora postupně zpronevěřilo vlastním ideálům a zvrhlo se v mocenský boj. Tento proces vnitřního rozkladu a vzájemných konfliktů vedl k vyčerpání národa, který následně rezignoval na své původní vize ve prospěch pouhého přežití. Bitva na Bílé hoře je zde interpretována jako logické vyústění této morální a politické krize. Text uzavírá varováním, že jakákoli reforma musí být vedena tak, aby se vyhnula anarchii a především aby neotevřela cestu k tyranii či obnově nešvarů, proti nimž byla původně namířena. Jde o hluboké zamyšlení nad odpovědností v rámci politické moci a rizikem ztráty ideové integrity v dobách společenských krizí.