Text podává podrobnou analýzu fenoménu reflexe jako specifického výkonu mysli, který se vyznačuje komplexní a víceúrovňovou intencionalitou. Autor vysvětluje, že akt reflexe není zaměřen na jediný objekt, nýbrž směřuje k tzv. intentu prostřednictvím tří hlavních intencí. První intence se vztahuje k předchozímu subjektnímu aktu, druhá k původnímu předmětu či obsahu tohoto aktu a třetí k samotnému subjektu, který je společným jmenovatelem všech aktivit. Tento proces vyžaduje konstrukci modelů na základě analýzy zpřítomněných, již proběhlých dějů. Autor dále kriticky reflektuje tendenci k objektifikaci subjektu pod vlivem tradičního myšlení. Zdůrazňuje však význam dějinného procesu, v němž dochází k rozpoznání principiálního rozdílu mezi objektem a subjektem. Právě v tomto kontextu se konstituuje nový typ reflexe, který tematizuje nepředmětné intence. Tento obrat otevírá zcela nové horizonty pro budoucí vývoj myšlení i lidského života, neboť umožňuje uchopit fenomény, které byly doposud tradičnímu zpředmětňujícímu přístupu nepřístupné.
Reflexe a její intence
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 9. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Reflexe a její intence
Náležitá a v detailech pečlivá analýza onoho „fenoménu“, kterému říkáme „reflexe“, ukazuje, že akt reflexe je sice výkon mysli, ale výkon, jehož intencí není jediná „věc“, tj. je to akt, který intencionálně směřuje hned několika směry k tomu, čemu říkáme „intentum“ (a co jen někdy můžeme označit jako intencionální předmět“ či „objekt“). Především je zřejmé (resp. podává se samo), že jednou intencí se akt reflexe vztahuje k nějakému jinému aktu (ať už aktu reflexe nebo jiného subjektního výkonu, a zase buď myšlenkového nebo psychofysického atd.). Zároveň se však zacíleně (záměrně) jinou intencí vztahuje resp. chce vztáhnout k tomu, k čemu se vztahoval tento jiný akt (akce). A posléze se vždycky každá reflexe nějak vztahuje (opět jen tentativně, eventuelně také záměrně) k subjektu, společnému jak pro původní akt, tak pro reflexi (resp. řadu dalších reflexí, ale i všech aktivit vůbec). Aby to mohla provést, musí si konstruovat jednak model onoho „předmětu“ (event. „ne-předmětu“), k němuž se prvotní akt vztahoval, a to na základě analýzy tohoto původního aktu samého, pochopitelně jen „zpřítomněného“ (neboť ten skutečný už proběhl a není aktuálně k dispozici). I když přitom může docházet k omylům a chybám, jsou to vady dočasné a zásadně opravitelné. To, co z původního aktu po vydělení „předmětu“ (či „ne-předmětu“) zbude, je třeba přičíst na vrub činného subjektu. Tak se činný subjekt postupně stále víc a lépe uvědomuje a poznává, ale pod tlakem tradičního zpředmětňujícího způsobu myšlení se převážně sám objektifikuje (také proto, že se stále musí k sobě vztahovat přes druhé subjekty, a ta jej také objektifikují). Teprve v dlouhodobém dějinném procesu dochází postupně k rozpoznávání principiálního rozdílu mezi objekty (předměty, věcmi) a subjekty (tedy ne-předměty, ne-věcmi). A právě v tomto dějinném procesu – a jedině v něm – se může konečně konstituovat v novém typu reflexe a s jeho pomocí rozpoznávání nepředmětných intencí a jejich mimořádného významu pro další perspektivy myšlení (a ovšem tím i celého života). Čímž se otvírá nová problematika, neboť je konečně možno ustavit témata, jež zůstávala dosud jakoby „za horizontem“ dosavadního myšlení.
(Písek, 080908-1.)