Text pojednává o vztahu mezi reflexí, pamětí a zpřítomňováním minulých myšlenkových či praktických aktů. Autor kritizuje běžné chápání reflexe jako prostého „návratu“ k minulosti a upozorňuje na zavádějící povahu tohoto jazykového obratu. Reflexe je nahlížena jako proces, který musí nejprve rekonstituovat to, co hodlá zkoumat. Tento proces vyžaduje dešifrování paměťových záznamů, které nejsou statickými entitami, ale vyžadují neustálé obnovování. Klíčovým prvkem reflexe je schopnost převést minulou, již neexistující aktivitu do aktuální přítomnosti skrze její schematické zopakování či zpřítomnění. Reflexe tedy není reálným opakováním, nýbrž konstruktivním aktem, který zprostředkovává minulost v přítomném vědomí. Text zdůrazňuje dynamickou povahu paměti a nutnost aktivního přístupu k uchovaným informacím, které bez dešifrování a rekonstituce zůstávají nedostupné pro další myšlenkové zpracování.
Reflexe a opakování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 9. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Reflexe a opakování
Tím, že se reflexe jako nový myšlenkový akt jakoby vrací k nějakému již dříve provedenému aktu myšlení, musí tento akt znovu nějak „zpřítomnit“, i když on sám už proběhl a už tedy aktuální není. My jsme o tom sice zvyklí mluvit tak, že se v reflexi k tomuto předcházejícímu aktu „vracíme“, ale právě tento způsob vyjadřování může být matoucí, pokud se necháme jazykem vést, aniž bychom kontrolovali, zda nás naopak právě neuvádí do omylu a nesvádí na scestí. Je-li určitá myšlenková reflexe zaměřena k nějaké již vykonané akci (aktivitě, a to ať už aktivitě myšlenkové nebo k nějakému mimo-myšlenkovému, „praktickému“ výkonu, který je možno také podrobovat reflexím), je podmínkou a předpokladem tohoto údajného „návratu“ něco zcela jiného: reflexe musí nejprve to, co chce podrobit přezkoumání, nějak rekonstituovat. Máme pro to zase další jazykový úzus: říkáme, že to musí vyvolat z paměti. Ale to je jen odsunutí problému, ne-li přímo přesunutí na nesprávné místo. Ať už je paměť „zařízena“ jakkoli a ať už pracuje jakýmikoli „prostředky“ nějakého „zápisu někam“, reflexe se nemůže spokojit s tím, že se prostě obrátí k tomuto zápisu (který by ostatně musel být nějak a něčím stále obnovován a udržován – ani v mysli, ani v mozku nemůžeme předpokládat nic „stojícího“, stabilního, pevně beze změny trvajícího – vždyť i z běžné praxe víme, že si to, co si pamatujeme, musíme čas od času připomínat, že si jednou zapamatované musíme čas od času osvěžovat apod.) jako k něčemu, co má „samo sebou“ k dispozici. Reflexe musí onen „záznam“, představující „zapamatování“ něčeho, co se už stalo a co už skončilo, nějak „přečíst“, dešifrovat, a tím onu již minulou, dále již ne-jsoucí akci či aktivitu jakoby rekonstituovat, znovu v nějakém náznaku či rozvrhu, schématu či jiném zjednodušení – nikoli tedy „reálně“ ! – zopakovat, dostat ji z té uplynulé minulosti do své přítomnosti – tedy „zpřítomnit“.
(Písek, 080909-2.)