Tento text se zabývá hlubokou filosofickou úvahou o vztahu mezi reflexí a pojmem logu, přičemž vychází z autorovy teze, že "reflexe je starší než logos". Autor zdůrazňuje, že je nutné rozlišovat mezi univerzálním, vševládnoucím logem (v hérakleitosovském smyslu), který podmiňuje každé dění, a specificky řeckým pojetím logu, jež se vyvinulo v opozici k mýtu. Právě tento řecký logos, ačkoliv přinesl nové možnosti myšlení, byl zatížen řadou koncepčních nedostatků, jako je zpředmětňování nebo popírání času a změny. Klíčovým argumentem textu je, že schopnost reflexe – tedy specifický obrat myšlení od vnějšího světa k vlastním vnitřním aktům a výkonům – existovala již v období před vznikem pojmového myšlení. Autor pro tyto rané formy navrhuje termíny jako prareflexe či protoreflexe. Text tak ukazuje, že ačkoliv řecká filosofie reflexi zásadně transformovala a institucionalizovala, její podstata tkví v hlubších vrstvách lidského vědomí, které předcházejí formálnímu logu a jeho metafyzickým konstrukcím.