Tento text zkoumá vztah mezi theologií a konceptem „událostnosti“. Autor argumentuje, že lpění theologie na dogmatických a biblických formulacích má hlubokou filosofickou rozumnost, přestože filosofie by neměla sloužit jako pevný základ theologie. Kritizuje vliv řecké filosofie, která se zaměřovala na nadčasovou geometrii a matematiku, čímž z theologie vytěsnila čas, dějovost a dějiny. Tento řecký vliv brzdil nezbytnou „velkou opravu“ theologického myšlení. Křesťanská theologie je však v jádru spjata s dějinnou událostí příchodu Mesiáše a Ježíšova osudu, což vyžaduje neustálý pohyb směrem do budoucnosti. Událostnost by neměla být pouze dogmatickým tématem, ale základním charakterem theologického myšlení. Theologie se musí neustále vydávat na cestu jako „poutník“ nebo „nomád“, čímž reflektuje dynamickou povahu víry v čase. Tato myšlenková „metanoia“ odmítá definitivní stabilizaci a zdůrazňuje proces neustálého sebeopravování a metodické reflexe, která je nezbytná pro autentickou křesťanskou existenci v dějinách.
Theologie a „událostnost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 9. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Theologie a „událostnost“
Důvody, proč se theologie (a žádný pořádný theolog) nemůže (a zejména ne snadno) vzdát tradičních dogmatických formulací, ale také – a dokonce především – mnoha nejzávažnějších biblických formulací (a de facto ani celku kanonizovaných textů Nového, ale i Starého Zákona), mohou být v rámci theologie udávány nejrůznějšími tradičními způsoby, ale z filosofické perspektivy je v tomto lpění na právě těchto textech a formulacích jistá „rozumnost“, obhajitelná i čistě filosoficky. Filosofie ovšem není od toho, aby „zakládala“ theologii (tj. aby pro theologii byla jakýmsi před-stupněm, před-pokladem), jak si to myslili největší duchové ve středověku. Lze dokonce říci, že právě tento předpoklad se stal největší překážkou ustavičné sebekritičnosti a stálého sebeopravování theologie (theologií), protože chyba byla právě ve filosofických předpokladech, které nedovolovaly theologům náležitě reflektovat (tj. novým a novým reflexím podrobovat) své vlastní, specificky theologické myšklení, tj. oddalovalo onu dějinně potřebnou a nezbytnou „velkou opravu“ těch myšlenkových prostředků, jež byly vynálezem řeckým a jež se pro theologickou (v křesťanském smyslu theologickou) práci příliš nehodily, přinejmenším v některých ohledech). Řecká filosofie (přinejmenším od doby Eleatů, ale v některých momentech už od samého počátku) se zhlédla v geometrii a matematice, a to znamenalo vyloučení času, dějovosti, událostnosti a vposledu dějin. Pro pravé theologické myšlení v křesťanském smyslu to bylo dost neštěstí (i když v jiných ohledech, tj. ve věci pojmovosti a pojmové přesnosti to bylo nepochybně „požehnání“). Proti těm největším nebezpečím se proto theologie musela v obraně držet dějinnosti a tedy zásadní důležitosti času. Jistě v tom někteří theologové také hrubě chybovali, i ti nejlepší a největší se dopouštěli podivných a neobhajitelných kompromisů, ale událostnost příchodu mesiáše, aplikovaná na Ježíše z Nazaréta, navíc podtržená jeho vnějším neúspěchem až krachem (jednou z nejhroznějších forem popravy), a pak vznikem společenství, obracejícího se ve „víře“ ustavičně novým způsobem do budoucnosti, se stalo posléze nemyslitelným tento myšlenkový „posun“, jakousi „evropsko-křesťanskou“ dějinnou METANOIA, zastavit a definitivně stabilizovat. Událostnost se pak pro theologii nikdy nemohla definitivním způsobem stát jen dogmatickým tématem, ale musela se (a nadále i v budoucnosti se musí) stát základním charakterem jejího myšlenkového života. Jinak řečeno, sama theologie se musí vždy znovu vydávat na cestu, a to nikoli s mapou v ruce, ale vskutku „poutnicky“, možná dokonce způsobem dávných židovských „nomádů“, ovšem transponovaným do úrovně soustavného a metodického myšlení.
(Písek, 080911-1.)