Tento text se zabývá konceptem reflexe a „proreflektovanosti“ jakožto charakteristických rysů evropské myšlenkové tradice. Autor rozlišuje mezi výsledným stavem proreflektovanosti, který se často projevuje jako soubor kulturních návyků a rituálů, a živým, neustále probíhajícím procesem aktivního reflektování. Upozorňuje na to, že hluboká a zkoumavá reflexe může vést k pocitu intelektuální bezednosti, což většinu lidí vede k její „ekonomizaci“ a omezení na běžné myšlenkové zvyklosti. Zatímco ve vědeckých a technických oborech je reflexe profesionalizována a omezena mantinely, v běžném životě je často vnímána jako nežádoucí. Přesto je tendence k reflektování vlastní evropskému kulturnímu okruhu a projevuje se již u nadaných dětí. Skutečná filosofie pak představuje cestu ryzí reflexe, ačkoliv v akademickém prostředí hrozí její degradace na pouhou rétorickou obratnost či služebnou disciplínu, kde je původní ostří reflexe otupeno odbornými konvencemi.
Reflexe a „proreflektovanost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 9. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Reflexe a „proreflektovanost“
Evropská myšlenková (ovšem nejen myšlenková, protože způsob myšlení má mohutný vliv na celý život) tradice může být mj. charakterizována jako mimořádně proreflektovaná. To je ovšem zapotřebí hned upřesnit: proreflektovanost – už svým gramatickým tvarem – poukazuje na výsledek, ale ještě zdaleka nic nevypovídá o stále živém zapojování nových a nových reflexí do myšlení i života v Evropě žijících lidí. Výsledkem reflexí totiž nemusí být třeba jen sebeuvědomění, že jsme všichni Evropany, ale mohou to být zvyklosti a návyky, jakými je charakterizována každá kulturní tradice, tedy i taková, která tak mocným vlivem již provedených reflexí poznamenána nebyla. A protože další série stále jakoby po dalších stupních „stoupajících“ (nebo spíš „sestupujících“) reflexí vůbec nemusí vést k větší a větší přesnosti a „věcnosti“, nýbrž může se naopak jakoby ztrácet, propadat do bezednosti, naprostá většina lidí omezuje výkony své reflexe na ty nejběžnější a nejjednodušší případy, a tak je jakýmsi způsobem „ekonomizuje“, možná spíš „ritualizuje“, prostě dělá z nich jen jakési podivné myšlenkové a někdy i intelektuální „návyky“, které ke skutečným reflexím mají ohromně daleko. Hloubavé a „šťouravé“ reflexe se tak většině lidí jeví jako nežádoucí, zejména pokud se nestávají záležitostí oborově vymezenou (jak se to stalo zvykem ve specializovaných disciplínách hlavně vědeckých a technických). Nicméně jakási samovolná tendence k reflektování v širším rozmezí je vlastní všem Evropanům (a evropskými tradicemi ovlivněným lidem neevropského původu); lze to dost pěkně pozorovat již na některých živějších a nadanějších malých dětech. A proto se vždycky najdou někteří, kdo v tom najdou nejen zálibu, ale dokonce strhující perspektivu, a dají se tak na dráhu skutečného filosofování, ať už soukromě a mimoakademicky, anebo přímo profesionálně. (Tam ovšem často dochází k jakési degradaci nebo aspoň otupení ostří reflexe, a filosofie se pak stává spíše jakousi oficiální disciplínou, kde rozsáhlé znalosti a rétorická hbitost se stávají čímsi samoúčelným nebo – ještě hůře – něčím služebným, kdy ona „hloubavá a štouravá“ reflexe je potlačována, anebo se jí dostává přísně vymezených „odborných“ mantinelů.)
(Písek, 080911-2.)