Text této úvahy se zabývá původem zpředmětňujících tendencí ve starém řeckém myšlení, které autor chápe především jako výsledek komplexních dějinných faktorů, nikoliv jako projev neměnné lidské přirozenosti. Ústředním motivem je proces reflexe, jímž byla praktická zkušenost egyptských zemědělců při vyměřování polí transponována do zcela nového, abstraktního kontextu geometrie. Tento posun, připisovaný tradicí Thalétovi, umožnil vznik takzvaných intencionálních předmětů – jako jsou přímky, trojúhelníky či kružnice – které sice v čase a prostoru reálně neexistují, ale lze s nimi v mysli nakládat jako s pevnými a neproměnnými entitami. Pro řecké myslitele představoval tento objev vstup do sféry nové skutečnosti, která je nezávislá na nedokonalosti smyslových orgánů a vyznačuje se absolutní přesností, již lze kontrolovat výhradně v rámci čistého myšlení. Práce tak osvětluje klíčový moment, kdy se myšlenková konstrukce stala samostatným předmětem reflexe, čímž byly položeny základy západního teoretického myšlení založeného na ideálních objektech a matematické přesnosti.
Reflexe a „zpředmětňování“ / „Zpředmětňování“ a reflexe
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 9. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Reflexe a „zpředmětňování“ / „Zpředmětňování“ a reflexe
Zpředmětňující tendence starého řeckého myšlení je výsledkem kombinace několika „faktorů“, které není snadné rozebrat a rekonstruovat a mezi nimiž převažují faktory dějinné (tedy nepřevoditelné na nějaké mimodějinné základy či elementy, tedy např. na nějakou lidskou „přirozenost“ nebo na nějaké psychické, neurofyziologické nebo dokonce genetické apod. fenomény). Zdá se, že podrobení praktických zkušeností při každoročním novém rozměřování zatopených a zabahněných políček egyptských zemědělců na březích Nilu bylo podrobeno reflexi – snad Thaletem, jak praví tradice, přičemž „problém“ sám byl přenesen (transponován) do zcela jiného, totiž naprosto „abstraktního“, tj. geometrického kontextu. Thales (nebo kdo na to jako první přišel) už musel něco třeba jen velmi primitivního o přímkách, trojúhelnících, kružnici, průměru kružnice atp. vědět, a v Egyptě byl upozorněn na m pořádnou praktickou důležitost stanovení resp. konstruování „pravého úhlu“ v určitém daném bodě. Ve všech zmíněných uměle konstruovaných geometrických „objektech“ šlo o něco „míněného“, s čím bylo možno – v myšlenkách – zacházet jako s pevnými a neproměnnými „předměty“. Jak vůbec mohlo dojít k tomu, že takové nikdy v prostoru ani v čase „nejsoucí“, „neexistující“ míněné předměty (intencionální předměty) mohly být v představách ustaveny a míněny? To bylo právě to, co neobyčejně zaujalo a nadále přitahovalo staré řecké myslitele. To byl pro ně skutečný „objev“, aspoň se jim to tak jevilo. Geometrické obrazce nebo (pro pythagorejce) čísla se jim jevily jako jakési nové, samostatné, ale velmi odlišné „skutečnosti“, které však nebyly závislé na nedokonalosti lidských smyslových orgánů, ale mohly být „míněny“ s naprostou přesností (přičemž tato přesnost byla kontrolovatelné v rámci pouhého myšlení a nemusela být ověřována v nějaké „praxi“, rozumí se jiné než myšlenkové, neboť ta za „praxi“ vůbec nebyla považována).
(Písek, 080912-1.)