Tento text zkoumá povahu reflexe jakožto metody kritického myšlení a analyzuje situace, kdy se její účinnost stává kontraproduktivní. Autor argumentuje, že reflexe není výhradním ani nezbytným posláním vědomí, nýbrž jednou z možných, kontingentních cest myšlení. Přestože se reflexe stala pro moderní myšlení takřka neodmyslitelnou, existují oblasti lidské činnosti, kde může působit rušivě. Text varuje před zneužíváním absence reflexe jako záminky pro vyhýbání se odpovědnosti, zároveň však připouští, že v určitých specifických případech může být redukce reflexe zdůvodnitelná. Zásadně se však vymezuje proti pojetí reflexe jako vývojového omylu a odmítá upřednostňování instinktivního jednání. Úvaha se dotýká i etických rozměrů vědění a nevědění o budoucnosti, včetně rizika manipulace. Celkově text volá po důkladném zkoumání jednotlivých případů, kdy je reflexe omezována, místo pouhého přijímání obecných deklarací o její škodlivosti.
Reflexe – problematičnost její účinnosti
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 9. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Reflexe – problematičnost její účinnosti
Reflexe může být zcela mimořádně účinnou metodou kritického myšlení, ale v některých situacích a kontextech může být její účinnost (přesně určité její účinky) přímo kontraproduktivní. Je to dokladem toho, že reflexe není jediným ani nejvlastnějším úkolem či posláním vědomí a myšlení, nýbrž že to je pro vědomí a pro myšlení jen jedna z cest, nikoli jediná. K vynálezu „reflexe“ mohlo a nemuselo dojít, z hlediska samého myšlení je reflexe věcí kontingentní. Ovšem jak jednou k reflexi resp. k reflexím došlo, staly se – aspoň pro některé lidi – něčím tak nakažlivým, tak atraktivním až nutkavým, že už takřka není cesty zpět. Zároveň však je třeba nejen připustit (a to i v případě člověka), že může mít velkou váhu a dobrou perspektivu i myšlení, které se nejen bez reflexí obejde, ale dokonce se jich musí nějak vyvarovat, protože jsou pro daný účel a cíl čímsi rušivým. Takové případy je ovšem zapotřebí vždycky důkladně přezkoumávat, protože se této okolnosti či možnosti mohou chopit někteří lidé či některé lidské aktivity jako záminky, aby nemusely svou smysluplnost vůbec prokazovat. Připustíme-li možnost, že v některých případech může reflexe na některé lidské výkony (eventuelně přímo na člověka) působit rušivě, může být úsilí o nějaké redukování reflektivní činnosti – snad třeba jen výjimečně – zdůvodňováno a snad i akceptováno, nicméně je nezbytné se takovými jednotlivými případy důkladněji zabývat a nezůstávat jen u všeobecné deklarace. Zejména však nelze oslabení nebo redukování reflexe generálně pardonovat (to nikdy) nebo dokonce – to už vůbec ne – doporučovat a posilovat. Rozhodně je třeba odmítnout takové pojetí, jako by reflektující myšlení bylo nějakým vývojovým omylem (jak naznačuje třeba Bergson) a jako by cesta „instinktů“ byla perspektivnější. Souvisí to s „životním názorem“, jak jej známe už od starých Řeků, že je lépe neznat budoucnost, nevědět, co nás čeká (to je ovšem vždy také záležitost aktuální přítomnosti!), eventuelně s cynickým pohledem, že je lépe, když ti druzí nevědí, co je čeká, když je posíláme něco dělat nebo vůbec je manipulujeme.
(Písek, 080914-4.)