Tento text kriticky zkoumá Heideggerovo odmítavé pojetí „pokroku“ ve filosofii. Autor zpochybňuje Heideggerovu definici pokroku jako pouhého přímočarého postupu vpřed a ptá se, zda pokrok nemůže být spíše experimentální, vícesměrný či nelineární. Polemizuje s představou, že se filosofie neustále vrací k týmž neměnným problémům. Místo toho navrhuje, že naše porozumění se může prohlubovat a že studium starších myslitelů slouží jako průprava pro uchopení něčeho skutečně nového. Podle autora nové myšlenky přicházejí z budoucnosti, nikoli z minulosti. Skutečný pokrok se sice může dít zřídka, například jednou za století, což vyvolává zdání stagnace, ale přesto představuje reálný pohyb vpřed. Text zdůrazňuje, že problémy nejsou statické, ale vyvíjejí se spolu s naším vědomím a schopností interpretace. Cílem filosofického úsilí by tedy neměl být pouhý návrat k původním významům, nýbrž tvořivé vykročení vstříc budoucím horizontům poznání.
„Pokrok“ a filosofie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 9. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
„Pokrok“ a filosofie
V tom, jak Heidegger s despektem mluví o „pokroku“, je něco podezřelého. Především ta formulace „stejnosměrný postup vpřed ve smyslu tzv. pokroku“ (s. 13) – proč by pokrok neměl být třeba vícesměrný, tentativní, experimentující? A proč by nemohl mít svůj rozběh nebo zase svá zastavení nebo dokonce začít upadat? Můžeme opravdu mluvit o tom, že filosofie „je úsilím o rozvíjení a vyjasňování stále týchž několika problémů“? Co to je vlastně problém? Cožpak problém není něco, na čem se my sami svým pochopením podílíme? A nemůže být „pokrok“ v tom, jak to své pochopení vylepšujeme a prohlubujeme? A pokud opravdu rozvíjíme a vyjasňujeme nějakou myšlenku starších filosofů, proč bychom měli mít za to, že se tak jen vracíme zpět k tomu, co už měli na mysli oni sami? Proč chceme trvat na tom, že jde o stále tytéž problémy, tytéž základní myšlenky? Není to vracení k starším myšlenkám jen takovým nácvikem náročného uchopení něčeho, co sice už uchopili kdysi jiné, ale co nás má uschopnit k tomu, abychom my teď uchopili něco vskutku nového, čím se nebudeme jen vracet, ale čím uděláme opravdu jakýsi krok „kupředu“? A proč „kupředu“? Inu proto, že to nové přichází z budoucnosti, takže se k němu nemůžeme dostávat žádným vracením, žádným návratem k tomu, co tu už bylo a co už jednou bylo uchopeno. Podaří-li se to třeba jen jednou za sto let, může to v těch mezidobách vypadat, jako bychom se takřka nehnuli z místa – ale to je přece jen zdání!
(Písek, 080916-3.)