Tento text se zabývá filosofickou reflexí pojmu kvantum v kontextu dějin myšlení, od starořeckého atomismu až po moderní teorii superstrun. Autor kritizuje tendenci vědy k redukcionismu a zpředmětňování, které vyúsťuje v opomíjení časovosti a vnitřní dynamiky jsoucen. Zatímco antičtí atomisté vnímali atomy jako neměnné entity a pohyb považovali za vnější proces či pouhé zdání, současná fyzika se sice posunula k uznání duality částic a vln či komplexnosti strun, přesto však setrvává u pojetí těchto entit jako objektů. Hlavním argumentem textu je potřeba překonat tento zpředmětňující předsudek a začít nahlížet fyzikální fenomény nikoli jako hotové objekty, nýbrž jako události. Tento posun by umožnil integrovat časovost přímo do základu fyzikálního popisu světa, namísto jejího odsouvání na okraj, jak tomu bylo u Zénonových aporií či klasického materialismu.
Kvantum a událost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 9. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Kvantum a událost
Od doby, kdy Max Planck přišel se svou slavnou konstantou, se termín „kvantum“ zabydlel v teoretické fyzice v docela zvláštním významu, který připomíná starořecký koncept tzv. atomu. Z filosofického hlediska jde o pozoruhodný případ skvělé starořecké intuice, ovšem velmi těsně spjaté s určitým předsudečným, totiž zpředmětňujícím myšlením. Ta předsudečnost spočívá především v tom, že složitější se redukujícím způsobem převádí na jednodušší, přičemž se některé významné aspekty skutečností odkládají stranou, prostě se od nich abstrahuje. A právě to pak umožňuje všechny ty kvantifikace a matematické konstrukce. Jednou z nejdůležitějších takových redukcí je odhlédnutí od časovosti a času. Leukippos a Démokritos to provedli tím, že čas (a vůbec pohyb a změny) zcela marginalizovali jeho vyloučením do „vnějšku“: atomy „padají shora dolů“. Vnitřek atomů je zcela homogenní a neměnný. A proto lze potom vše, co se při „padání“ atomů „děje“ (jak se zachytávají o sebe a jak tvoří shluky apod.), prohlásit za pouhé „zdání“. Tento předsudečný přístup přetrvává v pozadí dodnes, a to nejen v tom, že sama kvanta byla považována za takové „atomy“ v nejnovější podobě, ale že i dnes jsou takto chápány ony dosud jen matematicky konstruované „superstrany“. Ovšem v jedné věci lze právem vidět posun a dokonce pokrok: fyzikové vzali na vědomí, že se kvantum někdy může „chovat“ jako částice, ale jindy jako vlna. A „struna“ se vůbec nikdy nechová jako částice, ale může se někdy „zauzlit“ tak, že to jako částice vypadá, eventuelně ve spojení s jinými podobně zauzlenými strunami to větší částice vskutku jakoby vytváří. Stále ovšem ještě do uvažování o superstranách intervenuje starý předsudek, že navzdory obrovské různosti takových strun jde o „jeden jediný objekt“ (jak to někteří formulují). Zatím se nikde neobjevuje ani náznak toho, že by někdo vzal v úvahu onen „děj“, jímž je chování superstruny, jako „událost“, z níž by bylo zapotřebí vycházet (a nikoli od ní abstrahovat). Podezřelá je už ona zpředmětňující koncepce „struny“ jako kratičké zkřivené úsečky; ale je to pokrok od Zénona, který ještě i úsečku rozdělil na body, aby mohl dokazovat, že v bodě není žádný pohyb možný (takže k každém okamžiku je šíp na nějakém místě, kde se však nepohybuje, nýbrž tam stojí).
(Písek, 080921-2.)