Tento text představuje kritickou reflexi současných interpretací teorie superstrun, přičemž se zaměřuje na ontologický status „strun“. Autor poukazuje na přetrvávající tendenci vnímat struny jako stálé objekty či nositele dějů, i když vykazují značnou rozmanitost v pohybu, velikosti a trvání. Tato představa je identifikována jako pozůstatek substančního myšlení, které slouží především k usnadnění matematické kvantifikace, ale neodpovídá dynamické povaze reality. Jádrem úvahy je návrh opustit koncept struny jako neměnného objektu a nahradit jej schematickým modelem „události“. Autor argumentuje, že pokud současná matematika vyžaduje fixní nositele změn, pak postihuje pouze určité aspekty skutečnosti. Zbývající dimenze strun, které se vymykají matematickému popisu, musí být zkoumány pomocí jiných, nematematických prostředků. Text tak vyzývá k hlubšímu filosofickému přehodnocení základů moderní fyziky a k odklonu od tradičních metafyzických schémat ve prospěch procesuálního chápání světa.