Tento text představuje kritickou reflexi současných interpretací teorie superstrun, přičemž se zaměřuje na ontologický status „strun“. Autor poukazuje na přetrvávající tendenci vnímat struny jako stálé objekty či nositele dějů, i když vykazují značnou rozmanitost v pohybu, velikosti a trvání. Tato představa je identifikována jako pozůstatek substančního myšlení, které slouží především k usnadnění matematické kvantifikace, ale neodpovídá dynamické povaze reality. Jádrem úvahy je návrh opustit koncept struny jako neměnného objektu a nahradit jej schematickým modelem „události“. Autor argumentuje, že pokud současná matematika vyžaduje fixní nositele změn, pak postihuje pouze určité aspekty skutečnosti. Zbývající dimenze strun, které se vymykají matematickému popisu, musí být zkoumány pomocí jiných, nematematických prostředků. Text tak vyzývá k hlubšímu filosofickému přehodnocení základů moderní fyziky a k odklonu od tradičních metafyzických schémat ve prospěch procesuálního chápání světa.
Superstruna jako událost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 9. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Superstruna jako událost
Z dosud stále jen nedostatečných výkladů a komentářů teorie superstrun je zatím zřejmé, že se v kruzích zastánců počítá běžně (nebo aspoň v některých případech) s tím, že „struny“ mohou být velmi odlišné nejen co do způsobu svých „pohybů“, ale také co do velikosti a možná i co do doby svého „trvání“. „Obrovské“ superstruny se mohou „rozpadat“, malé a velmi malé se mohou shlukovat či zaplétat do „balíků“ apod. Zvláštním dojmem působí tvrzení, že navzdory této rozmanitosti (a nespočetné mnohosti) jde stále o „týž objekt“; zase tu je ta pod kůži zalezlá předsudečná, ale sugestivní představa, že všechny to pohyby a změny musí mít nějakého jednotného „nositele“ (zřejmě proto, aby kvantifikace byla možná a legitimní). Jsem stále více přesvědčen o tom, že je tento problém třeba jít ještě z jiné strany, totiž že musíme odložit poslední zbytky substančního myšlení a začít principiálně pracovat se schematickým modelem „události“. Představa jednorozměrné struny jako „objektu“, s nímž se něco dějě, ale který zůstává přitom nezměněn, je absurdní a neudržitelná; její „zdůvodnění“ může spočívat jen v tom, že matematicky se bez toho nedá prostě pracovat. Ale je-li tomu opravdu tak, že matematicky se to jinak zvládat nedá, je třeba z toho vyvodit ten závěr, že matematický popis se může týkat jen některých aspektů skutečných „strun“, ale že ty další, matematicky nepostižitelné aspekty bude třenba zkoumat jinak, za použití jiných, ne-matematických prostředků.
(Písek, 080921-3.)