Tento text se zabývá ontologickým přehodnocením základních stavebních prvků reality. Autor argumentuje, že nejmenší nedělitelné jednotky skutečnosti, tradičně označované jako „atomy“ či „kvanta“, by neměly být chápány jako hmotné částice či statické objekty, nýbrž jako elementární události. Tato perspektiva se vztahuje i na teorii superstrun, kde struna není vnímána jako neměnný substrát, ale jako proces či dění se svým počátkem a koncem. Relativní a dočasná trvalost objektů v tomto pojetí nevychází z podstaty věcí, ale vzniká zapojením událostí do specifických struktur, tzv. smyček, které je nutné neustále udržovat. Autor zásadně odmítá dualismus dění a nehybného substrátu a zdůrazňuje, že z události nelze vydělit nic, co by samo nebylo dějem. Celek textu tak představuje radikální odklon od substanční ontologie směrem k ontologii událostné, která odmítá koncept strun jako neměnných entit a nahrazuje jej dynamickým pojetím reality jakožto řetězce navazujících událostí.
Událost jako „kvantum“ (či „atom“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 9. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Událost jako „kvantum“ (či „atom“)
Budeme si muset zvyknout na to, že „atomy“, tj. nejmenší, dále už nedělitelné kousky skutečnosti, nejsou částice, ale nejmenší „události“ (nemusíme vždy předpokládat, že jenom té nejnižší úrovně, toho nejzákladnějšího, „prvního řádu“, tedy primordiální). A totéž platí pro „kvanta“, i když tam už první krok byl učiněn, když se ukázalo, že kvanta se někdy „chovají“ jako částice, zatímco jindy jako „vlny“. Oč tu jde: nově předpokládaná superstruna nejen nemůže být považována za úsečku stále stejně dlouhou, jen se rozmanitě „mrskající“, ale samu úsečku je třeba chápat jako děj, dění, nikoli za nějaký substrát dění (tedy za nějaký „objekt“, jak o tom někteří mluví). A pak ovšem se otvírá celá problematika „události“ jakožto událostného dění, které má svůj počátek i konec. Jenom tam, kde se jedné události resp. několika spolupracujícím událostem podaří se zapojit do tzv. „smyčky“, lze mluvit o relativní a dočasné „trvalosti“, která ovšem musí být vytvořena resp. vytvářena, a pak udržována. Sama povaha myšlení události nedovoluje, nýbrž naopak přímo zakazuje oddělit či vydělit z události něco neudálostního, něco, co se sama neděje, aby se pak událost mohla popisovat jako to, co se s tímto vyděleným a odděleným, nedějícím se „substrátem“ dění vlastně jakoby povrchu děje. Což jinými slovy znamená odmítnutí samého konceptu „strun“ jako toho, co při jejich „mrskání“ zůstává beze změny.
(Písek, 080923-1.)