Tento text zkoumá vztah člověka k nekonečnu a nesmírnosti vesmíru, což je pocit, který v evropské tradici rezonuje od raného křesťanství. Autor připomíná, že pocit malosti člověka vůči nekonečnému Bohu byl později nahrazen Pascalovou vizí člověka rozkročeného mezi nekonečně malým a nekonečně velkým. Přestože byla myšlenka nekonečného světa v historii z teologických důvodů odmítána a později adoptována ateisty, moderní astrofyzika s teorií Velkého třesku přinesla vědecké hranice času a prostoru. Přesto v současné vědě i filosofii přežívají koncepty multivesmíru či reálného nekonečna, často z neochoty přijmout absolutní počátek. Studie dochází k závěru, že pro běžného člověka rozdíl mezi matematickým nekonečnem a fyzikální obrovitostí vesmíru ztrácí na významu, neboť obojí vyvolává podobně skličující pocit nejistoty a stísněnosti. Text klade zásadní otázku, jakým způsobem se lze s touto existenciální tísní tváří v tvář vesmírnému měřítku vyrovnat.