Text se zaměřuje na lidskou touhu po vědění a nezbytnost kritického přístupu, přičemž polemizuje se starořeckým ideálem epistémé. Tento ideál, chápaný jako definitivní zření pravdy, autor kritizuje, neboť jeho statická povaha vylučuje možnost intelektuálního vývoje. Jako alternativu předkládá postavu Sókrata a jeho pojetí "vědoucího nevědění". Tato pozice není chápána jako projev nihilistické skepse, nýbrž jako základní princip kritičnosti, který umožňuje odlišit skutečné poznání od pouhých domněnek a uvědomit si hranice vlastního vědění. Významným prvkem je zde role daimonion, které působí skrze negaci. Text dovozuje, že ačkoliv člověk nemůže dosáhnout absolutního vědění o povaze dobra či spravedlnosti, dokáže s naprostou jistotou identifikovat to, co je nedobré, nespravedlivé či nepravdivé. Sókratovská kritičnost je tak prezentována jako neustálý proces zkoumání a zásadní metoda pro orientaci v pravdě a etice, která uznává limity lidského poznání v rámci neustálého hledání.
Vědění a kritičnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 9. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Vědění a kritičnost
K lidské povaze náleží touha a vůle vědět, ale neméně také touha se dozvědět ještě něco dál, víc (a přesněji). Už toto rozpoznání poukazuje zřetelně na chybnost či mylnost starořeckého ideálu „vědění“ ve smyslu epistémé (tedy „vidění“, náhledu, názoru ve smyslu zření): pokud něco nahlédneme, není už dál co dodat. Epistémé nepřipouští vylepšování, dokonalost vylučuje „pokrok“. Právě proto představuje Sókratés (ovšemže po Demokritovi) tak významnou a přímo stěžejní postavu myslitele, který rozpoznává omezenost jak svého, tak každého vědění, a poukazuje nám na známé pojetí „vědoucího nevědění“. To sice někdy může vést (a některé myslitele vskutku vedlo) k zásadní a všeobecné skepsi, ale jen z nedorozumění resp. z nepochopení, co to takové „vědoucí nevědění“ vpravdě jest. Nejde o paušální relativizování veškerého vědění (jak tomu bylo u Demokrita), nýbrž o zásadu kritičnosti, která dovolí a také dokáže rozpoznat to, co skutečně víme, od toho, o čem se jen domníváme, že to víme, ergo: poznat a vědět, co ještě nevíme. (Sókratova formulace, že nikdo neví nic určitého, musí být interpretována situačně – šlo o řeč před soudem: vždyť právě soudci „nevěděli“, ale soudili, odsuzovali.) Proto má daimonion především úlohu negovat – nevíme nikdy docela jistě, co je dobré, co je spravedlivé, co je pravdivé, ale můžeme vědět s naprostou jistotou, že je něco nedobré, nespravedlivé nebo nepravdivé.
(Písek, 080928-2.)