Tento text se zabývá významem souvislostí a kontextu ve filosofickém myšlení a kritizuje snahy o budování uzavřených, definitivních systémů vědění. Autor argumentuje, že vědění nelze redukovat na prostý souhrn izolovaných faktů, neboť každý poznatek je bytostně spjat s širším celkem. V textu je podrobena kritice Demokritova atomistická představa, podle níž jsou věci pouze mechanickým shlukem nezměněných částic. Naopak je zdůrazněno, že vztahy a souvislosti nejsou pouze vnějšími charakteristikami, nýbrž hluboce ovlivňují vnitřní podstatu a aktivitu jsoucen. Myšlenka je podpořena Whiteheadovým odmítnutím konceptu "nezávislé existence". Cílem úvahy je ukázat, že pochopení skutečnosti vyžaduje nahlížení věcí v jejich vzájemné provázanosti, nikoli jako soubor oddělených entit. Toto pojetí zdůrazňuje dynamickou a integrovanou povahu lidského poznání, která přesahuje pouhou sumaci informací a směřuje k hlubšímu porozumění vnitřním vazbám reality.
Souvislosti (kontext)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 9. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Souvislosti (kontext)
Ve filosofii je nesmírně důležité stále myslet také na souvislosti, na kontext, přesněji na způsob, jakým je určitá myšlenka, určitý poznatek, určitá znalost bytostně zapojena do širších souvislostí, tedy do „systému“. To vedlo řadu vynikajících myslitelů k přehnanému úsilí o budování systémů. Mylnost resp. pošetilost takového úsilí spočívá v chybném chápání povahy našeho vědění, jako by bylo možno je někdy uspořádat do nějaké definitivní podoby. Vědění nelze totiž zaměňovat za jakýsi úhrn, hromadu znalostí a vědomostí, protože žádný jednotlivý (izolovaný) „poznatek“ nelze prostě položit vedle jiných jednotlivých (izolovaných) poznatků, neboť mezi jednotlivými poznatky jsou významné, byť často na první pohled málo zřejmé souvislosti. Demokritos se těžce mýlil, když šel v duchu „atomizace“ dokonce tak daleko, že (zl. A64 z Alexandra) tvrdil, „že doopravdy není vůbec nic smíšeno, nýbrž domnělá směs je položením tělísek vedle sebe, při čemž zachovává každé z nich vlastní přirozenost, kterou mělo i před smíšením. A zdají se nám smíšena, ježto pro nepatrnost tělísek vedle sebe ležících není náš smysl schopen pozorovati žádné z nich jednotlivě“. „Vztahy“ a „souvislosti“ mezi skutečnostmi jakéhokoli rázu či úrovně nejsou nikdy něčím pouze vnějším, ale vždycky jsou něčím, co se přímo týká oněch skutečností samotných až do jejich „nitra“ (a přes toto jejich nitro je tak nutně více nebo méně ovlivněn a proměněn o jejich „vnějšek“, a ovšem i jejich „aktivita“ obojího druhu, tj. mířící buď navenek anebo „dovnitř“). Whitehead to formuloval tak, že pojetí „nezávislé existence“ označuje za omyl a předsudek.
(Písek, 080928-3.)