Text se zabývá filosofickým vztahem mezi jednotou a mnohostí v kontextu pojmu subjektu. Autor argumentuje proti formálně logickému protikladu těchto pojmů a navrhuje chápat subjekt jako sjednocenou mnohost. Subjekt není vnímán jako statický objekt, ale jako dynamický proces neustálého soustřeďování a centralizace, kde centrum není předem dané, nýbrž neustále rekonstituované. Tato aktivita sjednocování vyžaduje součinnost jak ze strany subjektu jakožto centra, tak ze strany samotné mnohosti, která je do procesu zapojena. Klíčovým prvkem úvahy je specifická časovost: zdroje této aktivity přicházejí z budoucnosti ve formě subudálostných aktů. Skutečnost se tak musí zpřítomňovat i v základnějších podobách ještě před samotným ustavením subjektu. Práce tak reviduje tradiční pojetí subjektivity směrem k procesualitě a ontologické otevřenosti vůči budoucímu dění.
Subjekt a mnohost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 10. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Subjekt a mnohost
Pokud je „jedno“ a „mnohé“ pojmově postaveno ostře a takřka výlučně proti sobě, není místo (resp. není dost předpokladů) pro pojetí „subjektu“ jako „sjednocené mnohosti“. Logicky vzato (rozumí se: formálně logicky!) se jednota a mnohost navzájem vylučují. Ve skutečnosti jednota chápaná jako sjednocenost předpokládá mnohost; a na druhé straně jen za předpokladu sjednocenosti (resp. celé řady sjednoceností) lze mluvit o mnohosti, nebo každá mnohost je mnohostí „jednot“, tedy řady „sjednoceností“. Slovo „subjekt“ v onom relativně novém významu (jakožto non-objekt) má tedy přímo ve svém pojmovém „určení“ onu zaměřenost mnohosti k jednomu: subjekt je všude tam, kde musíme předpokládat (jako nezbytnost pro porozumění a další myšlenkovou práci) neustávající tendenci k soustřeďování, k centralizaci, přičemž ovšem žádné „původní“ centrum nemůže být dopředu hypostazováno, ale musí být ustavováno a vždy znovu rekonstituováno, a to proto, aby mohlo přitahovat aktivní tendenci k soustřeďování, která nemůže být redukována pouze na aktivit tohoto subjektu (neboť bez této tendence, směřující k ustavení a udržování subjektu, by subjekt nemohl být a nebyl ustavován). To znamená: aktivitu musíme předpokládat na obou stranách, tedy jak straně na subjektu jakožto centru sjednocování, tak i na oné „mnohosti“, která má být sjednocována a která na onom sjednocování musí být a vskutku je interesována. A v obou případech počátky („zdroje“) této aktivity musíme vidět jako přicházející z budoucnosti, tedy nejprve nejsoucí a teprve pak se uskutečňující subudálosti resp. subudálostné „akty“. Zdá se proto, že tato původně „ještě nejsoucí“, tedy z budoucnosti přicházející a tak se dějící skutečnost se musí „zpřítomňovat“ (či „přítomnit“) nikoli pouze přes subjekt, nýbrž v jakési jednodušší či základnější podobě také ještě bez přítomnosti subjektu, tedy ještě předtím, než mohl (a může) být subjekt zakládán a ustavován.
(Písek, 081014-1.)