Tato filosofická úvaha zkoumá ontologické základy subjektivity a aktivity v rámci událostného pojetí světa. Autor předpokládá, že událost, která má ambici přesáhnout pouhé setrvávání ve svém bytí, se musí aktivně ustavit jako subjekt. Tento proces vyžaduje, aby se událost vztáhla k sobě jako k celku ve všech svých fázích, přičemž tato celkovost logicky předchází samotnému ustavení subjektu. Skutečný svět či Vesmír není budován na izolovaných událostech, nýbrž na aktivitách a komunikacích mezi subjekty různých úrovní. Právě uskutečněná reaktibilita subjektů umožňuje vznik komplexních struktur a interakcí. Text zároveň ostře kritizuje vědecký redukcionismus, který se snaží vysvětlit složité fenomény výhradně skrze jejich nejjednodušší složky. Takový přístup opomíjí zásadní aspekty bytí na vyšších úrovních organizace, které nelze beze zbytku převést na elementární dění, čímž dochází ke ztrátě pochopení vnitřní dynamiky a celistvosti subjektivních procesů.
Subjekt a aktivita
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 10. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Subjekt a aktivita
Událost, která má vykonat nejen sama sebe (tj. své bytí), ale také něco navíc, musí ustavit svůj subjekt (resp. musí se sama ustavit jakožto subjekt, musí se stát subjektem), a to aktivně. To znamená ovšem, že musí v průběhu výkonu svého bytí ještě navíc vykonat něco, čím se sama změní v subjekt (resp. čím ustaví svůj subjekt). To není možné jinak, než že se jakýmsi zatím nám neznámým a neprozkoumaným způsobem vztáhne k sobě jako k celku, což zahrnuje vztaženost ke všem jejím fázím či momentům (nikoli „bodům“, i ten nejmenší „moment“ je stále ještě děním!). A právě tato specifická vztaženost k sobě jako celku (kterou je třeba odlišovat od té „fakticity“, jíž je celkovost události v každém případě, tedy bez ohledu na to, zda už došlo k ustavení (nebo aktuálního ustavování) jejího subjektu. Událost je celkem, pokud je událostí, událost se nestává událostí z neudálosti, tj. z nějakého neudálostného dění, nýbrž začíná už v okamžiku svého naprostého počátku jako celek (to se sice může zvrtnout, ten celek se může narušit, rozpadnout nebo prostě skončit dříve, že se jakožto celek celý odehraje, stane); a pouze událost, která tím celkem ergo jest, může (nebo nemusí) svůj subjekt ustavovat a udržovat. Celkovost události tedy předchází ustavení subjektu, a tím i každé zahájení nějaké akce; každá akce ovšem předpokládá, že subjekt už je ustavován a eventuelně (byl-li už ustaven) udržován. Právě z tohoto důvodu neplatí, že svět (třeba náš Vesmír) je založen a „stojí“ na událostech, protože je mnoho událostí, které vykonají své „bytí“ mimo tento svět (mimo náš Vesmír), a mnoho jiných, které se odehrají třeba v jeho rámci, ale neustavily svůj subjekt a na nic z toho „světa“ na zareagovaly (a nic nezareagovalo na ně). Svět (náš Vesmír) stojí (je založen) na aktivitách, přesně na uskutečněné (aplikované) reaktibilitě událostí, které si svůj subjekt ustavily a nadále ve svém průběhu udržují a obnovují. V tom smyslu můžeme také říci, že je založen na komunikacích či interakcích nesčetných subjektů různých úrovní. Čím je úroveň nějaké události-subjektu vyšší, tím je vyšší a komplikovanější také úroveň jejich interakcí. Základním omylem zpředmětňujícího přístupu, který převažuje zejména v přírodních vědách, ale odtud ovlivňuje i všechno další vědění a myšlení, je představa, že popisem a postižením toho nejjednoduššího dění a těch nejjednodušších událostí dokážeme postihnout „vše“, tj. že veškeré dění na vyšších úrovních lze na ty jednodušší až nejjednodušší události redukovat, aniž bychom přitom něco podstatného, důležitého ztratili.
(Písek, 081021-1.)