Tento text se zabývá ontologickým statusem Pravdy v kontextu transcendence a časovosti. Autor argumentuje, že o Pravdě jakožto ryzí nepředmětnosti nelze tvrdit, že je transcendentní, a to zejména v tradičním kantovském pojetí „věci o sobě“. Stejně tak je v textu odmítnuta teze, že by Pravda sama o sobě transcendovala. Namísto toho je představen originální filosofický koncept, podle něhož Pravda přichází z budoucnosti, nikoli z minulosti. Tento specifický pohyb je charakterizován jako descendentní či degressivní, což znamená, že Pravda k subjektům spíše sestupuje, než aby nad nimi pouze staticky čněla v nedostupné dálce. Pojem subjektu je zde přitom chápán v širokém slova smyslu, tedy nikoli výhradně jako subjekt lidský. Úvaha tak zásadně přehodnocuje tradiční metafyzické chápání pravdy a jejího vztahu k času a subjektivitě, přičemž klade důraz na její dynamickou povahu a přicházení z horizontu budoucna, což mění perspektivu na proces poznání a bytí v pravdě.