Tento text podrobuje kritice filosofický koncept „skoku víry“, který je tradičně spojován se Sørenem Kierkegaardem. Autor argumentuje, že chápání víry jako náhlého a riskantního skoku do neznáma je zásadní chybou. Skutečná víra není jednorázovým aktem odvahy, nýbrž postupným procesem, cestou „krok za krokem“, během níž dochází k vnitřnímu růstu a posilování, analogicky k biblickému obrazu hořčičného zrna. Koncept skoku je v textu interpretován jako projev rezignace na trpělivé hledání a budování nových cest k pravdě, a tedy i jako odmítnutí aktivní spolupráce na jejím uskutečňování. Autor se v tomto ohledu přiklání k Masarykovu ideálu „drobné práce“, který staví do protikladu k romantismu a velkým obětem spojeným s Kierkegaardovým přístupem. V souladu s kritikou Emanuela Rádla je takový romantismus odmítnut ve prospěch vědomého a vytrvalého směřování k tomu, co je v životě podstatné a pravé.