Tento text se zamýšlí nad ontologickou povahou a směrovostí času, přičemž vychází z metaforického pojetí času jako proudu či nosné vlny. Autor kriticky zkoumá běžné jazykové obraty, které času přisuzují aktivní roli v mizení událostí, a klade si otázku, zda je čas fundamentální entitou, nebo pouze základním rámcem pro jiné děje. Ústředním tématem je problematika plynutí času a možnost určení jeho směru, tedy zda lze objektivně hovořit o tom, že čas teče z minulosti do budoucnosti. Úvaha se dotýká vztahu mezi základní strukturou reality a jejími proměnlivými projevy, které autor přirovnává k technickému principu modulace signálu. Text vybízí k hlubšímu zamyšlení nad tím, jak vnímáme časovou následnost a zda jsou naše představy o toku času vědecky podložené, nebo jde pouze o lingvistické konstrukty a lidskou intuici. Tato filosofická reflexe otevírá prostor pro diskuzi o nevratnosti dějů a povaze časoprostoru v kontextu lidské zkušenosti a fyzikální reality, přičemž využívá kulturní i technické analogie k osvětlení těchto složitých a abstraktních konceptů.