Text se zamýšlí nad vztahem filosofie k pojmu dokonalosti a k nároku na absolutní vědění. Autor připomíná, že filosofie se již od dob Pythagory definovala jako hledání moudrosti, nikoliv jako její úplné vlastnictví, čímž implicitně uznávala svou lidskou nedokonalost a omezenost. Přesto se v dějinách filosofie opakovaně objevuje pokušení stavět se do role „vědoucích“ a „vidoucích“, čímž filosofové napodobovali tradice šamanů či velekněží. Tento trend byl často vyprovokován konkurencí náboženských autorit a theologů, kteří si nárokovali privilegovaný přístup k pravdě skrze zjevení. Ve středověku byla filosofie chápána jako „služka theologie“, což jí sice neustále připomínalo její limity, ale zároveň ji to nutilo reagovat na dogmatické struktury. Úvaha uzavírá, že snaha o systémovou dokonalost představuje trvalé nebezpečí, kterému filosofie čelí, když se snaží vyrovnat jistotám náboženských systémů namísto setrvání u kritického zkoumání své vlastní lidské podstaty.