Tento text se zabývá Aristotelovým specifickým pojetím příčin, které se výrazně odlišuje od moderního chápání tohoto pojmu. Hlavní pozornost je věnována Aristotelovu tvrzení, že části jsou příčinami celku, což se vztahuje i na prvky (stoicheia) a látku (hylé). Autor připomíná Empedoklovu myšlenku o nehybnosti prvků a zdůrazňuje potřebu dodatečné příčiny, která by vysvětlila, proč určité uspořádání částí netvoří pouhou hromadu, nýbrž jednotný a svébytný celek. Jako konkrétní příklad uvádí Aristotelovo tvrzení, že hlásky jsou příčinou slabik, což otevírá otázky týkající se jazykového porozumění a identity složených entit. Vzhledem k tomu, že jedna věc může mít podle Aristotela více různých příčin, text se táže, odkud se bere výsledná jednota a totožnost jsoucna. Práce tak analyzuje ontologické napětí mezi pluralitou materiálních příčin a sjednocujícím principem celkovosti, který je nezbytný pro definici identity v rámci aristotelské metafyziky.
Aristotelés o „příčinách“ / Příčiny u Aristotela
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 11. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Aristotelés o „příčinách“ / Příčiny u Aristotela
Pojetí „příčin“ u Aristotela je natolik mnohovýznamné (a zejména odlišné od našeho dnešního chápání), že je musíme podrobit přezkoumávání odděleně, nikoli souhrnně. Aristotelés má např. za to, že části jsou příčinami celku (127). (To pochopitelně platí i pro tzv. „prvky“, STOICHEA, nebo vůbec pro „látku“, HYLÉ.) Už Empedoklés nahlédl, že čtyři „prvky“ jsou samy o sobě vlastně „mrtvé“, nehybné, a že potřebuje něco, co by je uvádělo do pohybu a zejména do specifického pohybu, do sjednocování nebo do rozdělování a uvádění do nejednoty. Proto se musíme – zcela obecně vzato – tázat, co může být v případě několika „částí“ příčinou toho, že jejich poskládáním dohromady není pouhá hromada, nýbrž celek. Museli bychom zřejmě přibrtat vždy ke všem příčinám, které se mají stát částmi budoucího celku, ještě jednu zvláštní příčinu, totiž příčinu té celkovosti, té sjednocenosti. – Aristotelés jde dokonce tak daleko, že má za to, že „hlásky jsou příčinou pro slabiky“ (dtto), což je pro nás zvláště kuriózní. Kdyby řekl, že hlásky jsou příčinou slova, bylo by možno namítnout, že hromada hlásek se sama ještě nestává slovem, ale že slovem se stává teprve porozuměním, které je ovšem třeba připsat rozumějícímu, nikoli hláskám, ani jejich skupině (hromadě). Ale mluví-li o „slabikách“, zřejmě nelze poukázat k žádnému „porozumění“ z jiné strany – slabika je jen skupinou hlásek (někdy ano, jindy ne, takže asi přece jen o nějaké „předporozumění“, založené na jazykových zvyklostech, může jít). Aristotelés výslovně říká, že „totéž může mít více příčin“: a proto se nutně musíme tázat, která z těch příčin je příčinou toho, že onen „následek“ není pouhou hromadou, ale něčím, co má svou totožnost, identitu a tudíž „jednotu“: odkud se bere „totožnost téhož“, je-li příčin více?
(Písek, 081117-1.)