Text zkoumá filosofickou problematiku nicoty a nejsoucnosti se zaměřením na to, jakým způsobem definujeme absenci v rámci jsoucna. Autor argumentuje, že pokud o něčem prohlásíme, že "není", mluvíme zpravidla o konkrétním jsoucím v určitém vymezeném kontextu, nikoli o jeho totálním popření v rámci veškerenstva. Tento fenomén je demonstrován na praktickém příkladu chybějícího žáka ve škole, jehož nepřítomnost v konkrétním prostoru neznamená jeho absolutní neexistenci. Analýza se dále rozšiřuje na mezní situaci smrti, kde autor rozlišuje mezi stavem nebytí živým a naprostou nejsoucností. Zdůrazňuje, že ani po smrti se objekt nepropadá do nicoty, neboť jeho tělo zůstává nadále jsoucím prvkem materiálního světa. Práce se tak snaží vyjasnit sémantické a ontologické rozdíly mezi relativní nenacházivostí a absolutním zánikem existence. Cílem je poukázat na fakt, že pojmy jako "nejsoucí" jsou často užívány v přeneseném či omezeném smyslu, který neodpovídá radikálnímu pojetí nicoty jako absolutního vyprázdnění bytí.