Tento text kriticky analyzuje studii Petra Kouby nazvanou „Tělesnost a myšlení na pomezí individuálního bytí“. Autor se zaměřuje především na Koubovo pojetí tělesnosti, kterou Kouba definuje jako soubor „preindividuálních událostí“. Hlavní kritika směřuje k nejasnosti a nedostatečnému ontologickému zdůvodnění tohoto konceptu neindividuálnosti, který je podle autora v rozporu s poznatky přírodních věd. Studie se ptá, jak může jakákoli událost postrádat individuální charakter a jakým konkrétním způsobem by z domněle neindividuálních dějů mohl vzniknout jedinečný subjekt. Text dále polemizuje se strukturalistickým popřením subjektu a jeho redukcí na obecnou strukturu bez aktivního substrátu. Autor argumentuje, že každá pravá událost musí mít individuální povahu již od svého absolutního počátku, aby mohl nastat proces konkrescence a následné zvnějšnění z původně nepředmětné niternosti. Bez uznání tohoto individuálního základu zůstává přechod od primordiálního dění k ustavení konkrétního bytí nevysvětlen. Kritika tak zpochybňuje samotné ontologické základy Koubovy argumentace a volá po hlubším objasnění vztahu mezi událostí, tělesností a individualitou.
Tělesnost a tělo
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 12. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Tělesnost a tělo
Petr Kouba již v nadpisu své studie (Tělesnost a myšlení na pomezí individuálního bytí) pojmenovává terén, po němž se chce pohybovat, jako „pomezí“. Ve shodě s tímto nevyjasněným, ale předpokládaným „pomezím“ ihned deklaruje, že jde o „preindividuální události“; a „tělesnost“ vidí právě jako cosi „preindividuálního“. Tato hypostazovaná „neindividuálnost“ však není jen bezdůvodně předpokládána, ale zůstává v rozporu s tím, k čemu ukazují a co i tam, kde „ukazování“ zůstává ještě nedosaženo, nadále aspoň předpokládají vědy, zejména přírodní. Zejména však zůstává Kouba dlužen jakékoli objasnění své koncepce tzv. „preindividuálních událostí“: co to je za událost, která by mohla být označena jako „neindividuální“? Tzv. nepravé události jsou zajisté post-individuální, a jejich členění může být pouze dodatečně provádění z perspektivy určitých konkrétních (individuálních) událostí, tj. subjektů (resp. událostí, které si svůj subjekt už ustavily). Ale jak lze vůbec mluvit o „události“ tam, kde ještě nedošlo k žádné „konkrescenci“, tj. k ničemu, co bychom mohli označit a pojmout jako „individuální“? Zajisté, bylo by možno poukázat na jakési před-událostné „dění“ ryze nepředmětné, které musí nějak vést ke každému počátku uskutečňování (zpředmětňování), tedy konkrescenci, bez níž se žádná (pravé) událost nemůže začít uskutečňovat a dít (to však Kouba rozhodně nemá na mysli). Ovšem i kdybychom vůbec na takovou myšlenku přistoupili (třeba jen kvůli přezkoumání), musel by Kouba objasnit nejen povahu předpokládaných „preindividuálních událostí“, ale hlavně to, jak vůbec může docházet k tomu, že z neindividuálních událostí se „zrodí“ nějaká (jakákoli) událost individuální? Strukturalisté odmítli pojetí „subjektu“ jako „aktivního substrátu“; to je možno sice pochopit, ale už nelze souhlasit s popřením subjektu vůbec a s jeho převedením a rozmělněním na „strukturu vůbec“. Subjekt je jistě záležitostí struktury, ale určité struktury, a problémem je, jak tato „určitá“, tj. s ničím jiným nezaměnitelná struktura může specificky ovlivňovat jiné, tj. aspoň některé (ale ve skutečnosti všechny) struktury původní, ještě subjektně nestrukturované (primordiální) události. Ovšem Problém je v tom, že už tato jakási pra-událost, která si ještě nevytvořila svůj subjekt (a tudíž bez jakékoli intervence takového subjektu), nutně měla individuální charakter. A teprve díky tomuto individuálnímu charakteru se mohla začít zvnějšňovat (neboť až do té chvíle byla jen „nitrem“, tj. byla nepředmětná).
(Písek, 081201-1.)