Tento text se zabývá analýzou fenoménu provizornosti, který prostupuje veškeré lidské jednání a bytí. Autor předkládá tezi, že každé úsilí člověka je ze své podstaty dočasné, a proto je snaha o dosažení absolutního a definitivního stavu iluzorní a v jádru falešná. Současně však varuje před nebezpečím druhého extrému, kterým je upřednostňování provizorních záležitostí před věcmi zásadními a trvalými. Toto odkládání podstatných hodnot ve prospěch okamžitých řešení autor označuje za zásadní pokušení, které s sebou nese riziko celkového životního selhání. Pokud se provizornost stane dominantním modem existence, hrozí, že to, co má skutečný a neprovizorní význam, bude nenávratně poškozeno, znemožněno nebo vnitřně zkorumpováno ještě před svým uskutečněním. Úvaha tak akcentuje potřebu rozlišovat mezi nezbytnou dočasností lidských činů a odpovědností za uchování hodnot, které provizornost přesahují. Text vybízí čtenáře k reflexi nad tím, jak dočasná řešení mohou tvořit překážky v cestě za autentičností a jak se vyvarovat pasti, kdy se z provizoria stane trvalá překážka rozvoje ducha.