Tento odborný text se kriticky zabývá etymologickými a sémantickými konotacemi pojmu „vývoj“, potažmo jeho latinského ekvivalentu „evolutio“ a odvozenin v dalších světových jazycích. Autor poukazuje na hluboce zakořeněné chápání vývoje jako procesu „rozbalování“ či „rozvinování“ něčeho, co bylo v implicitní nebo zárodečné podobě přítomno již od samého počátku. Tato interpretace naznačuje, že výsledný stav je v latentní formě plně obsažen v původním zavinutém stavu a vývoj je chápán jako pouhá manifestace dříve skrytého obsahu navenek. Text důrazně varuje před tímto teleologickým a deterministickým pojetím, které redukuje evoluci na předem dané spění k cíli skrze mechanické rozvinutí vnitřních dispozic. Místo toho autor vybízí k hlubší reflexi toho, jak naše jazykové metafory a historické nánosy slov ovlivňují vnímání komplexních biologických i společenských procesů. Práce akcentuje nutnost odlišit prosté rozvinutí předem daného od skutečné ontologické novosti a tvůrčího procesu, čímž problematizuje tradiční metafory spojené s termínem evoluce v rámci současného filosofického a vědeckého diskurzu.