Tento text se kriticky zabývá vztahem mezi filosofií a politikou, přičemž vychází z Platónovy vize, že nejlepšími vládci v obci by měli být právě filosofové. Tato myšlenka je podrobena zkoumání z hlediska tradičního pojetí filosofie jako lásky k moudrosti. Autor konstatuje, že ačkoli je požadavek na moudré vládce v politické praxi nezpochybnitelný, definice samotné „politické moudrosti“ zůstává hluboce problematická a kontroverzní. Hlavním předmětem úvahy je otázka, zda je možné a správné redukovat široký filosofický zájem o moudrost pouze na její politický rozměr. Text poukazuje na to, že filosofie jako disciplína přesahuje hranice praktického vládnutí a že ztotožnění filosofického bádání s politickým uměním může vést k neoprávněnému zjednodušení. Práce tak vybízí k hlubší reflexi rozdílu mezi teoretickým hledáním pravdy a praktickými nároky kladenými na politické činitele v rámci správy věcí veřejných.