Tento text se zabývá kritickým rozborem pojmu „transcendentální“, jehož význam původně ukotvil Immanuel Kant jako to, co předchází veškeré zkušenosti (apriorní). Autor poukazuje na to, že Kantovo pojetí transcendentálií jako něčeho „minulejšího“ než čas odkazuje k platónské tradici a mýtu o věčném návratu, kde se minulost a věčnost prolínají. Text však navrhuje radikální změnu perspektivy: místo abychom transcendentalitu spojovali s minulostí, měli bychom ji nahlížet ve vztahu k přicházející budoucnosti. V takovém případě by byl vhodnější pojem „descendence“, tedy pohyb shora dolů, namísto vzestupné transcendence. Autor se však nakonec staví kriticky i k tomuto termínu kvůli jeho prostorovým a negativním konotacím (úpadek). Závěrem text zdůvodňuje, proč je pro označení vnitřních a nepředmětných skutečností lepší se termínu transcendentní a jeho odvozenin zcela vyvarovat, aby nedocházelo k pojmovému zkreslení založenému na historických metaforách.
Transcendentální („před“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 12. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Transcendentální („před“)
Význam termínu „transcendentální“ byl stanoven Kantem: transcendentální je to, co předchází každé zkušenosti (u Kanta je to vše, co lze označit jako „apriorní“). „Prius“ znamená „dříve“ nebo „předtím“. Pro Kanta je to něco mimo čas a prostor; pokud bychom to měla časově přece jenom někam zařadit, jde o to, co je dříve než jakákoli časovost, a míní se tím co je „minulejší“ než cokoli, co je v čase. Problém je ovšem v tom, že pro Kanta sám čas resp. časovost jsou apriorní, to znamená: předcházejí každému smyslovému vnímání v čase. Pokud tedy považujeme transcendentalia za starší, minulejší, ba původnější než cokoli, co se děje (nebo může dít) v čase, je to návrat k Platónovi. Minulost a „věčnost“ tu spadá v jedno – podobně jako v mýtu věčného návratu je praminulosti nejen tím, co bylo na počátku, ale co je vždy znovu na počátku. – Pokusme se však myslet „transcendentalitu“ jinak: nebudeme ji vidět jako příbuznou minulosti, byť věčné přítomné, nýbrž naopak jako příbuznou budoucnosti, vždy znovu přicházející. Pak ovšem přestáváme mít důvod pro zachování termínu: budoucnost (přesně: budoucí) nepřichází zdola nahoru. není spojena s překonáváním překážek a tedy s výkonem nějakého usilování, ale spíše naopak (pokud zůstaneme u obrazu, metafory) přichází shora dolů. Na místě by bylo tedy daleko víc mluvit o descendenci a o descendentaliích. Protože však je tu jakákoli prostorovost velice zatížena z dlouhé minulosti (srv. protivu pozemské – nebeské), bude asi lépe se prostorových konotací vyvarovat co nejvíc. Takže v tomto případě termíny „descendence“ a descendentalia“ nebudeme zavádět a nebudeme jich užívat (ostatně už má jiné konotace, něco jako „úpadek“ a „poklesání“). Tento důvod nás vede k tomu, proč nebudeme užívat slova transcendentní ani odvozenin pro to, čemu říkáme „vnitřní“ nebo „ne-předmětné“.
(Písek, 081217-1.)