Text zkoumá filosofické vymezení a rozsah ontologie, tradičně chápané jako věda o jsoucnu. Autor kritizuje moderní definice, které ontologii redukují na pouhou "teorii objektů" nebo myšlenkových konstruktů, a považuje takový přístup za nedostatečný. Skutečná jsoucna se vyznačují dvojí povahou: mají stránku předmětnou (vnější, objektní) a stránku nepředmětnou (vnitřní, subjektní). Pokud se ontologie soustředí pouze na předmětnou stránku jsoucen, je podle autora nutné zavést termín "méontologie" pro studium stránky nepředmětné. Hlavní teze zdůrazňuje neoddělitelnost obou těchto dimenzí a tvrdí, že pravá jsoucna disponují oběma stránkami, které nelze v rámci filosofického bádání opomíjet. Text rovněž rozlišuje mezi pravými jsoucny a jejich soubory či hromadami, které postrádají kolektivní vnitřní stránku, přestože jejich jednotlivé složky ji mají. Tento konceptuální rámec tak vybízí k přehodnocení tradičních metafyzických kategorií a vztahů mezi objektem a subjektem.
Ontologie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 12. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Ontologie
Ontologie je – vyložíme-li jen to pojmenování – věda (LOGOS, pojednání, teorie apod.) o „jsoucím“ (TO ON). Jestliže Raul Corazzon (http://www.formalontology.it/) začíná svůj výklad větičkou „Ontology is the theory of objects and their ties.“, můžeme na to reagovat hned od tohoto momentu: pokud by se „ontologie“ měla zabývat jen „objekty“, a pokud by to mělo – viz srovnání s Aristotelem – znamenat, že se zabývá objekty jakožto objekty, nebo ještě lépe: že se zabývá objekty, pokud to jsou ryzí objekty (nebo pro nás: pouhé objekty), musíme okamžitě upozornit, že všechny tzv. „objekty“ (a takovými „objekty“ jsou pochopitelně i vztahy či souvislosti mezi „objekty“ – není jasné, proč Corazzon užívá raději termínu „ties“ místo „relations“ – ale to by vyžadovalo samostatný rozbor) jsou našimi myšlenkovými konstrukty. A nemá-li jít o „pouhé“ objekty, nýbrž o „skutečnosti“, mající vedle vnější (předmětné, objektní) stránky také stránku vnitřní (nepředmětnou, subjektní), museli bychom v důsledku toho vymezit ontologii jako (filosofickou) vědu či teorii, zabývající se jsoucny, která mají obě stránky, tj. předmětnou i nepředmětnou, jenom po jedné stránce, totiž po té předmětné (objektní). Pak by bylo nutno najít pojmenování pro takovou filosofickou disciplínu, která by byla soustředěna buď pouze na nepředmětnou (subjektní) stránku jsoucen, nebo která by trvala na neoddělitelnosti obou stránek a na nepominutelnosti žádné z nich (takže by se zabývala nezbytně oběma). V prvním případě by bylo vhodné mluvit o „méontologii“, ale v druhém případě by bylo třeba nejspíš rozhodnout, zda by „ontologie“ měla v sebe zahrnout také „méontologii“, nebo naopak zda by obojí neměla do sebe pojmout spíše „méontologie“. V každém případě by však bylo třeba trvat na tom, že všechna pravá jsoucna jsou vybavena obojí stránkou, takže žádnou z nich nelze přehlížet a už vůbec ne pomíjet. (Zvláštní pozornost je pak ovšem zapotřebí věnovat případům skupin nebo hromad jsoucen, kterým ovšem ona „vnitřní“ neboli „nepředmětná“ stránka chybí – aniž by ovšem chyběla těm jsoucnům, o jejichž skupiny nebo hromady by šlo.)
(Písek, 081217-2.)