Tento text představuje kritickou reflexi studie Petera Bieriho zaměřené na stav a budoucnost analytické filosofie. Autor polemizuje s Bieriho představou, že podvojnost evropské filosofické tradice od raného novověku je pouhou anomálií, od níž je možné se vrátit k jakési jednotné filosofii vůbec. Hlavní kritika se však soustředí na Bieriho tvrzení, že universum filosofických myšlenek je konečné. Autor tento předpoklad označuje za absurdní a neopodstatněný předsudek, který naznačuje, že filosofická témata jsou již vyčerpána a mohou být pouze opakována v nových variacích. Text argumentuje proti tomuto statickému pojetí, které vylučuje vznik skutečně nových myšlenek v průběhu dějin. Zdůrazňuje, že takový pohled vychází z mýtického přesvědčení, které odmítá evoluci a zmnožování idejí v čase. Namísto uzavřeného systému autor hájí otevřenost filosofického zkoumání a jeho schopnost generovat nové koncepty v reakci na probíhající dějinný vývoj, čímž odmítá myšlenku o vyčerpanosti filosofické disciplíny.