Text se zabývá ontologickou interpretací pojmu 'idea' jako 'negativního jsoucna' a kritizuje tradiční pojetí jsoucího, které se omezuje na Aristotelovu formuli 'jsoucí, pokud jest'. Autor argumentuje, že toto vymezení, na němž stojí klasická ontologie, opomíjí zásadní rozměr jsoucího – totiž fakt, že každé jsoucí je zároveň jsoucím i v tom, co 'není'. Zatímco Eleaté se snažili ne-jsoucno zcela vyloučit, autor navrhuje překonat logické rozpory zapojením času a dění do filosofického uvažování. Pokud jsoucno chápeme jako událost, jeho 'nejsoucnost' přestává být paradoxem. V rámci časového průběhu události se střídají fáze, které jsou aktuální, s těmi, které již nejsou nebo ještě nejsou. Tento procesuální přístup k bytí, inspirovaný pojmem konkrence (vztahujícím se k integrovanému celku jsoucna), ukazuje, že ne-jsoucí a mnohost jsou nedílnou součástí jednoty jsoucího. Čas tak není pouhou vnější okolností, ale konstitutivním prvkem, který umožňuje integrovat minulost i budoucnost do celistvé identity konkrétního jsoucna.
Jsoucí jako „ON“ i „MÉ ON“ / (ne-aktuální)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 1. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Jsoucí jako „ON“ i „MÉ ON“ / (ne-aktuální)
Existuje možnost interpretovat „ideu“ jako „ne-jsoucno“ resp. „negativní jsoucno“. Tím nemám ovšem na mysli, že idea je „nic“ (resp. že nic takového jako „idea“ vůbec není). Problém je skryt v tom, jak chápeme, co to je „býti“ a co to je „jsoucno“. Jeden z možných výkladů Aristotelovy formulace TO ON HÉ ON zní: „jsoucí, pokud jest“. Autor tohoto „vymezení“ ovšem věděl, že na „jsoucí, pokud jest“, se vztahuje jen jedna filosofická disciplína (pro něho: filosofická věda), kterou sám nepojmenoval, ale která mnohem později dostala jméno „ontologie“. Už tímto vymezením se nepřímo poukazuje na to, že jsoucí je něčím širším, rozsáhlejším, komplikovanějším, než jak může být uchopeno „ontologicky“: jsoucí (možná dokonce každé jsoucí – ale to je třeba vyšetřit) není jen jsoucím, pokud jest, nýbrž je také jsoucím, pokud není. Pouze Eleaté se pokusili o filosofický přístup ke jsoucímu, jako by k němu náležela jen ona „jsoucnost“, pokud je „jsoucí“, a jako by se mohlo naprosto obejít bez jsoucností, které „nejsou“. Tu se musíme – alespoň formálně (neboť vědoucí již ví, zatímco nevědoucí ještě netuší), ale prostě dotázat: jak může nějaká jsoucnost „nebýt“, jak může „být nejsoucí“? Ryze logicky se tato otázka musí jevit jako nesmyslná; jde tak o případ, kdy logika přestává pomáhat a stává se překážkou, která musí být překonána, „přeskočena“ tím, že přejdeme jakoby „k jinému rodu“ (jak říkal Aristotelés, a považoval to za chybu). Musíme totiž do tématu zapojit něco, nač jsme původně nepomyslili a co jsme tudíž – jakoby „se samozřejmostí“ – předem vyloučili, a to je čas a dění. Pokud „jsoucí“ pochopíme jako časové, tj. jako „dějící se“ neboli „událost“, ona „nesmyslnost“ náhle dostává „smysl“. Otvírá se nám totiž možnost pochopit událostné dění – přinejmenším a alespoň prozatímně – jako postupné vystřídávání jednotlivých „fází“ událostného jsoucího tak, jak v čase následují za sebou. A pak už je naprosto srozumitelné, že „aktuální“, tj. „právě jsoucí“ nemohou být všechny jsoucnosti takové události zároveň a najednou, nýbrž že některé mohou být – vztaženo k jedná právě jsoucí – „již ne-jsoucí“, protože jejich aktuální jsoucnost má událost již „za sebou“, zatímco jiné mohou být „ještě ne-jsoucí“, neboť k jejich aktuální jsoucností má teprve dojít. Zavedení času do našeho chápání „jsoucího“ (ve smyslu kon-krétního resp. „konkrescentního“ jsoucna, tj. série jsoucností, „srostlých“ v jediné, integrované jsoucno) ovšem znamená nejen zavedení „ne-jsoucího“ do „jsoucího“, které už nepřipouští nějaké další oddělení či odloučení bez popření jsoucího samého, ale také zavedení mnohosti dovnitř jednoty (sjednocenosti) jsoucího.
(Písek, 070101-1.)