Tento text se zabývá filosofickou interpretací pojmu „idea“ jakožto principu vnitřní integrovanosti jsoucna. Autor vychází z předpokladu, že skutečné jsoucno se projevuje v různých časových rovinách, přičemž aktuální je vždy jen jedna z jeho jsoucností, zatímco ostatní jsou buď budoucí, nebo minulé. Idea v tomto pojetí nepředstavuje lidský myšlenkový konstrukt ani pouhou součást dění daného jsoucna, nýbrž tvoří základ vnitřní jednoty, který přesahuje hranice konkrétní skutečnosti. Text kriticky vymezuje ideu vůči zpředmětňujícímu myšlení a zdůrazňuje, že ji nelze redukovat na ontologickou složku jsoucího. V návaznosti na Jana Patočku a jeho koncept negativního platonismu, ovlivněného Emanuelem Rádlem, autor navrhuje chápat ideu nikoliv jako jsoucno, ale jako „ne-jsoucno“ či „negativní jsoucno“. Tato perspektiva umožňuje nahlížet na ideu jako na transcendentní prvek, který zakládá kontinuitu mezi proměnlivými stavy jsoucna, aniž by se stal jeho statickou nebo materiální součástí. Úvaha tak směřuje k hlubší redefinici vztahu mezi lidským myšlením, dějovostí skutečnosti a tím, co obojí vnitřně propojuje.
Idea jako „ne-jsoucí“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 1. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Idea jako „ne-jsoucí“
Protože pro každé skutečné (konkrétní či konkrescentní) jsoucno platí, že jen jedna z jeho jsoucností může být v určité chvíli aktuální, zatímco ostatní jsou buď ještě ne-jsoucí nebo již ne-jsoucí, musíme předpokládat jakousi propojenost mezi jednotlivými „jsoucnostmi“ určitého jsoucího, která zakládá a udržuje jeho vnitřní integrovanost. Chceme-li se soustředit na tuto stránku určitého jsoucna, můžeme mluvit i „ideji“ tohoto jsoucna, aniž bychom tuto „ideu“ zaměňovali s pojmem tohoto jsoucna (prostě proto, že pojem – a ovšem zároveň příslušný intencionální model, tj. „předmět“ nebo „ne-předmět“ – je naší výkonem nebo výsledkem tohoto výkonu, tj. konstruktem, kdežto „idea“ je tím, co je společné jak samému dění jsoucna, tak i našemu pokusu o pochopení tohoto dění, eventuelně tohoto „ne-dění“, pokud bychom ještě zůstávali v zajetí zpředmětňujícího myšlení). „Idea“ v tomto pochopení tedy nejenom není součástí a složkou našeho myšlení (tj. výkonu našeho myšlení), ale není ani žádným naším myšlenkovým „konstruktem“ (vytvořeným, konstruovaným „modelem“, který je míněn, ale není součástí aktu mínění), a dokonce není ani součástí či složkou událostného dění onoho určitého (skutečného) jsoucna, což znamená, že „idea“ nemůže být dostatečně objasněna ani oním jsoucnem samým. a nemůže být dostatečně prozkoumávána jen v rámci prozkoumávání toho jsoucna samého, nýbrž musí od tohoto na jsoucno soustředěného zkoumání přejít dál, za ně či nad ně (nebo snad víc do hloubky a tedy „pod“ ně). Takováto interpretace „ideje“ pak nemůže ideu chápat jako jsoucí a tedy jsoucno, a to ani jako aspekt či součást nějakého jsoucího, ani jako nějaké samostatné jsoucno (jak tomu byl v onom „platónském“ podání, ať bylo vskutku Platónovo nebo nikoli). Patočka mířil správně, když se pokoušel (v „negativní platonismu“) – nejspíš pod vlivem Rádlovy „Útěchy“, jak jsem přesvědčen – „ideu“ pochopit a pojmout jako ne-jsoucno, jako „negativní jsoucno“.
(Písek, 070101-2.)