Tento text zkoumá ontologickou povahu události v kontextu jejího „časování“ a „časení“. Autor rozlišuje mezi časem jako výkonem vlastního bytí události a časem jako vnějším „prostředím“ či pozadím tohoto výkonu. Časové prostředí, ačkoliv je zakládáno časovými poli jednotlivých jsoucen, postrádá vlastní budoucnost a je závislé na „budosti“ konkrétních událostí. Naproti tomu vlastní výkon události, od elementárních kvant až po člověka, vyžaduje vztah k budoucnosti, která není redukovatelná na minulé či přítomné stavy. Tato budoucnost není událostí předem vlastněna, ale přichází k ní jako horizont, k němuž událost směřuje. Text tak předkládá hlubokou analýzu vztahu mezi existencí události a její vnitřní časovostí, přičemž zdůrazňuje primát budoucnosti jako konstitutivního prvku, který umožňuje přechod od pouhé časové virtuálnosti k plnohodnotnému a autentickému bytí v čase, čímž otevírá nové perspektivy pro chápání procesu vzniku a trvání jsoucna v jeho neustálém procesuálním směřování.