Text se zabývá proměnou chápání kauzality a finality ve vědeckém diskurzu od konce středověku. Autor kritizuje moderní redukcionistické pojetí příčinnosti, které omezuje široké Aristotelovo pojetí čtyř příčin pouze na příčinu účinnou (causa efficiens) a striktně odmítá jakoukoli příčinu účelovou (causa finalis). Toto odmítnutí teleologie se stalo symbolem vědeckosti, přestože často postrádá hlubší systematickou analýzu. Článek zdůrazňuje, že spor mezi čistě kauzálním a teleologickým výkladem přírodních procesů je dnes často řešen pouze axiomaticky jako otázka víry v určité principy. K plnému pochopení problému je však nezbytné provést důkladný historický výzkum a především hloubkovou analýzu nevyslovených předpokladů a důsledků obou přístupů. Práce tak vybízí k přehodnocení mechanistického pohledu na svět a k novému promýšlení účelovosti v rámci vesmírného dění, aniž by se uchylovala k pouhému dogmatismu.
Finalita – problém / Kauzalita – problém
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 1. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Finalita – problém / Kauzalita – problém
Od konce středověku a počátku nové doby se stalo jakousi nepominutelnou podmínkou vědeckosti principiálně zavrhovat každý sebemenší náznak teleologické interpretace přírodních procesů. Byla původně jedna z hlavních součástí zavržení aristotelismu (spíše než Aristotela samého). Aristotelés rozlišoval hned čtyři druhy příčin, z nichž ovšem dvě už dávno přestaly být chápány jako „příčiny“, což samo o sobě ukazuje, jak vlastně někdy zůstávají jen slova, zatímco jejich významy se značně změní. Pochopit, co se stalo, když se pod slovem „příčina“ začalo redukcionistické chápat jen tzv. causa efficiens a když byla radikálně popřena jakákoli causa finalis, předpokládá na jedné straně důkladnou historickou průpravu, ale na druhé straně také – a ve skutečnosti především – principiální systematickou analýzu. Dnes vypadá situace tak, že otázka, zda jsou procesy a změny v přírodě pouze výsledkem působení „účinných příčin“ nebo zda se buď na veškerém nebo alespoň na části vesmírného dění podílejí také „příčiny finální“, nemůže být řešena jinak než axiomaticky, tj. podstatě vírou čili stanovením výchozích principů. To však platí jen do té míry, dokud je tato otázka formulována zcela abstraktně, aniž by byly v obou směrech analyticky sledovány i běžně nevyslovovené předpoklady a aniž by byly dosti do hloubky i do dálky vysledovány i nejzávažnější důsledky jednoho nebo druhého konceptu.
(Písek, 070119-1.)