Tato stať kriticky reflektuje koncept naturální (přirozené či filosofické) theologie, která usiluje o dokazování Boží existence a povahy na základě pozorování světa a užití přirozeného rozumu. Autor tvrdí, že takový program je v zásadě neudržitelný, neboť předpokládá vnitřní sepětí Boha a světa, které odporuje křesťanské tradici zdůrazňující naprostou svobodu Stvořitele. Text vychází především z pozic Karla Bartha, jehož radikální odmítnutí přirozené teologie formovalo českou protestantskou tradici, zejména prostřednictvím díla J. L. Hromádky. Stať rovněž zasazuje problematiku do historického kontextu Barthova sporu s Brunnerem a Gogartenem, v němž otázka přirozené teologie přesáhla rámec čisté metafyziky a propojila se s politickými a ideologickými zápasy spojenými s hnutím „německých křesťanů“. Práce tak nabízí kritický pohled na meze lidského rozumu ve vztahu k božské transcendenci a historické proměny tohoto sporu v evropském myšlení.
Naturální theologie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 1. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Naturální theologie
Pokud se „naturální theologií“ (nebo též přirozenou nebo filosofickou theologií) rozumí dokazování existence boží resp. odvozování povahy boha (Boha?), nebo třeba jen usuzování na jeho povahu z přírody nebo vůbec ze „skutečnosti“ (případně na základě přírody nebo vůbec „skutečnosti“), jak ji může poznávat „přirozený rozum“ (obvykle se tu v křesťanských kruzích biblicky odkazuje na Pavla z Tarsu), je třeba (a vede k tomu mnoho důvodů) považovat takový projekt či program za nesmysl. Platilo by to pouze za předpokladu, že „bůh“ je příčinou světa v takovém smyslu, že svět z „boha vyplývá, je v něm už obsažen a jen je jeho projevem či spíše rozvinutím. To ovšem je v naprostém rozporu s celou křesťanskou tradicí a jejím téměř dvoutisíciletý vývojem; různé formy spojitosti mezi Bohem a světem (i vším vnitrosvětným) jsou považovány za herezi, s výjimkou vztahu zcela svobodného stvořitele a na něm závislého stvoření. Tak to teologicky do všech důsledků dotáhl zejména Karl Barth, který měl na českou protestantskou teologii zejména druhých dvou třetin 20. století – hlavně zásluhou Hromádkovou – rozhodující vliv. Obvykle bývá uváděn Barthův teologický zápas s Brunnerem, Gogartenem a dalšími původně jemu blízkými teology, kde právě také šlo o „přirozenou teologii“, a to v souvislosti se spíše ideologickým a politickým aspektem tzv. „německých křesťanů“. Tam už nešlo jen o starou „theologia naturális“.
(Písek, 070119-2.)