Tento text se zabývá problematikou příčinnosti v dějinách a zpochybňuje její rozhodující význam, který jí často připisují historikové, včetně T. G. Masaryka. Autor argumentuje, že kauzalita hraje roli pouze na nižších úrovních, kde se projevuje jako přírodní setrvačnost, například v uchování dokumentů či staveb. Tyto síly však samy o sobě nejsou dějinně produktivní; mohou být nanejvýš destruktivní nebo udržovací. Skutečná podstata dějinnosti spočívá v aktivitě a reaktibilitě dějinných subjektů. Tyto subjekty nereagují pouze na přírodní podmínky, ale především na konkrétní dějinné situace a výzvy. Klíčovým prvkem je zde porozumění a interpretace těchto situací, na něž subjekty navazují svou činností. Dějiny jsou tedy výsledkem vědomého i nevědomého odpovídání na dějinné podněty, nikoliv prostým řetězcem příčin a následků v mechanickém smyslu. Práce zdůrazňuje, že historický vývoj je utvářen lidským subjektem a jeho schopností tvořivě reagovat na svět kolem sebe.
Dějiny a příčinnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 1. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Dějiny a příčinnost
V dějinách nemají „příčiny“ rozhodující význam, i když to tak mnozí historikové předpokládají a vykládají (i Masaryk např. 0065, Ot.soc.I, 172 považuje příčinný výklad za podmínku vědeckosti historie). Na „nižších“ úrovních má tzv. příčinnost svou důležitost pouze v tom, že je založena v setrvačnostech přírodního charakteru (např. že nějaký dokument zůstává po svém vytvoření po dlouhou dobu beze změny, pokud není umělec narušen nebo zničen, a chátrá jen velmi pomalu; nebo že hrad nebo palác po svém dostavení přečká jak svého zakladatele i stavitele a dělníky, tak i řadu dalších generací, pokud je náležitě udržován; apod.); naproti tomu jiné přírodní „setrvačnosti“ mohou představovat jen buď pomalé nebo naopak náhlé narušování nebo i zničení, ale nemají žádný přímý pozitivní vliv dějinný, tj. nejsou dějinně produktivní, nýbrž jen destruktivní. Naopak vše, co můžeme rozpoznat jako vytváření a udržování dějinnosti, je založena na aktivitě a reaktibilitě dějinných subjektů. Dějinné subjekty jednak reagují nejen na přírodní okolnosti, ale také na situace dějinné, a to předpokládá, že je nějak (správně či nesprávně) chápou, že jim nějak rozumějí, že na ně nějak v tomto smyslu i navazují a na ně resp. na výzvy s nimi spojené nějak odpovídají, tj. právě reagují.
(Písek, 070120-2.)